|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Postavil vodu na kafe a sesunul se bezmocně do židle u okna. Levou ruku si položil pod hlavu, odhrnul záclonu a vyčkával. Venku kapal čas, vteřina po vteřině jako paprsky ranního slunce přetékající výpusti rybníka, u kterého sedával, když mu ještě nebylo ani deset. Vidí jen střípky minulosti a i ty postupem zrezly jako zrezne vše. I kamna Erota.
Před domem se chystají školáci, někteří na svůj první den, nový život, nové sny, nové inspirace a frustrace. Jaké to bylo, když jsem poprvé skočil do noci? Už ani neví. Voda začíná vřít, bublání se ocitlo na svém okraji. Víření. Extáze. Nirvána. Klapka. Konec.
Vstal a zalil vodu. Vůně kávy se promísila s cigaretovou mlhou nikdy neopouštějící temný příbytek. Měl jen dva pokoje a z toho jeden byla kuchyň. Bydlel sám, nechtěl nikoho znát a nechtěl, aby někdo znal jeho. Přesto koukal z okna a čekal na objev.
Otevřel noviny a začal číst. Věděl, že jsou staré. Věděl, že na straně šest je hrubka. Věděl i to, že ať otevře jakékoli noviny, nenajde už zprávy, které by se dobře ,,neprodávaly". Manipulace. Tak jako to řešil kdysi, rozčílení jím zatřáslo.
Zhluboka si potáhl a uskrl kávy. Popálil si jazyk. Sykl. Rozčilení v něm rostlo. Venku odplavávaly květy a podzim se rozléval jako žloutek po krajině. Bezvětří odvál vítr. Děti skotačily, na přechodech policista a malý igelitový pytlík, co se vydal s vlaštovkami na dalekou cestu. Snad se neutopí.
Stál nad dřezem a umýval hrníček. Z vedlejšího bytu byly slyšet nárazy. Už zase. Každé ráno. Každou noc. Promnul si vousy - holení už ho dávno nebaví. Znovu se zhroutil na židli a jako v hypnose poslouchal rytmické přirážení. Houdž houdž houdž houdž hodž hodž hdž hdž dž dž dž dž dž a! Slavnostní finále. Jekot všech jekotů. Konec. Všechno zrezne. I kamna Erota.
Zvedl se, pomalými kroky přešel předsíň a vešel do koupelny. Naklonil se nad umyvadlo. Zvracel. Když to spláchl, ranní káva byla tak dobrá, zvedl oči a upřeně se do sebe díval. Zvedl obočí a viděl, že pláče. Jako čas. Pomalu, plynule, nezadržitelně. Nabral vodu do dlaní a hodil ji na vlasy. Půlka toho byla na zemi, ale s tím si nelámal hlavu. Nikdo za ním nechodí.
Oblékl si zimní kabát, trochu si upravil vlasy - Měl jsem si je umýt. Otevřel dveře od bytu a vyšel ven. Bylo sedm čtyřicet pět ráno, první školní den. Ze sousedního bytu vyšla žena. Jen lehce přehozený župan, který se v mírném vánku z otevřených vchodových dveří přivinul k jejímu klínu. Krásné kontury ženskosti, plachý úsměv, ahoj, pozdravit a rychle utéct. To ty nohy. To ty oči. To ta ústa tak němě stála v tom větru a nechala se laskat. Dlouhé noci jsem prochodil pod její peřinou. Dlouhé noci upíjel z její kůže, teplo sál a hladil první vrásky, dokud nezmizely.
Zavřela dveře a dlouho se do nich dívala. Zmizel úsměv, zmizelo ladné držení těla a krásný klín. Svezla se na zem, zády opřena o dveře. Ruce v obličej a slzy na zem, kapaly tak, jako vteřina o vteřinu se tře. Hrudník sevřený, malé sny uzavřených dobrodružství se draly tam, kam neměly. Je to tak dávno. Je to tak dlouho. Pravou rukou si mnula prsteníček. Kam zmizel?
Snažila se trochu sebrat. Propleskla si tváře a zhluboka dýchala. Pomalu se vracela do své obvyklé nálady. Nahodila úsměv, trvalou masku minulosti, a šla uvařit kávu. Sobě. Milenci. Je to už pět let, kdy si s Robertem u soudu řekli své sbohem. Je to už pět let, co pořád straší v tom bytě hned vedle. Je to tak strašně moc dlouho a stejně, každé ráno vyjde v županu před byt, aby ho viděla, aby se mu přiblížila, aby ucítila jeho vůni. Je to už pět let! Už není. Kam se ztratil?
Šel. S hlavou svěšenou. Na chodníku sledoval otištěné věty - Kdyby tenkrát, kdyby cokoli, jakkoli, proč? Nebo co? Ale? Ne. Měl pocit, že jde níž a níž. Beze snů se dá taky žít? Pozdravil, když vstoupil. Noci bývají světlejší než naše svědomí. Pozdravil ještě jednou a pořádně nahlas, položil tašku na zem a rychle do třídy. Dobrý den děti, prý. Chtěl by zemřít. Chtěl by zrychlit čas a zestárnout do prachu, odletět v neznámo.
Posadila se na postel a smutně poslouchala, jak Jiří ještě ztěžka oddychuje. Pojď sem ty moje krásko! Nejdu, nepudu a vypadni. Chtěla by mu to tak moc říct. Nešlo to. Vrátila by se nebo konec. Konec. Všechno zrezne. I kamna Erota. Jedním prstem mu přejela po tváři a se svým nasazeným úsměvem hypnotizovala Jiřího oči. - Zavři oči! Zavři ty oči. Nechci do nich vidět. Nechci být vidět! - Prsty mu sjížděla po břiše níž. Jemně ho kousla do krku. Vzdychl a oplácel zájem. Sál ji bradavky. Přitáhl si ji na sebe a pevně stiskl zadek. Zavřel oči
|
|
|
