(John G. Typewriter na Hlavním nádraží)

Viděl jsem to u některých zkoušek z cizích jazyků a také druhých kol některých literárních soutěží: vidíte obrázek, často veselý až absurdní, a vy ho máte popsat, či zapojit představivost a napsat nějaký příběh.

V minulosti jsem přemýšlel, jak ty obrázky vznikají. Myslím, že většina z nich jsou naaranžované situace, které mají vzbudit nějakou inspiraci...

Sám jsem si ovšem dnes připravil pěkný úkol při přijezdu do Prahy, když jsem u předprodeje jízdenek potkal svého strýce. Alespoň myslím, že to mohl být on. Jak jinak by mohl asi jinak vypadat? Neviděli jsme ho spoustu let a sám přiznávám, že vidět ho bylo překvapující a zároveň milé. Já ho znal pouze z  fotografií. Neměl brýle, měl víc vlasů a neměl ani fousy. Ale měl oranžový psací stroj. Na každé fotografii, oranžový psací stroj.

Tak mu říkám: Ahoj strýčku, co tady děláte?

A on říká: Jé, ahoj, to ale je překvapení.

A já: To je překvapení, i pro mě. Co tady děláte?

A on: Právě jsem přijel. Přiletěl jsem do z Nového Yorku do Vídně, pak vlakem sem, a tady si dělám poznámky z cesty. Strašně rád jezdím tím vlakem. Také rád cestuješ?

A zase já: Také. Hlavně vlakem. Některé tratě jsou stále ještě stále rytmické, [nějaké citoslovce jako buch buch, buch buch], ale ta z Vídně to je spíše už je spíš monotóní, něco jako fíííí, fííí, fííí, fííí - to jak vlak projíždí kolem protihlukových stěn.

A zase já, po chvíli mlčení, a jeho pravidelného ťukání: Máte pěkný stroj.

On: To mám.

Já: Já také mám pěkný stroj.

On: Stroje jsou pěkné.

Já: Vyrábějí se ještě vůbec?

On: Nevím, můj stroj je už starý. A oranžový. Já jsem také starý.

Já: Ty stroje bez softvéru byly stejně fajn. Žádná zásuvka, žádné operační systémy, žádné viry, jenom hlava a ruce...jenom se to někdy zaseklo, došel papír, nebo bylo potřeba vyměnit pásku.

On: Hmm. Tak to vskutku bylo.

Další chvíle mlčení.

A další.

A pak já: Jak dlouho se zdržíte? Budete tady na vánoce? Nebo i na Nový rok? Nechcete se stavit?

Strýček mlčí. Moc otázek. Konečně strýček: Možná...ještě nevím...mám moc co psát.

Já: Strýčku...mohu o Vás napsat něco krátkého? Nikdy jsem nikomu o Vás neřekl. Vlastně Vás znám jenom z fotografii. Myslel jsem si, že to můžete být Vy...podle toho stroje. Nebyl jsem si jist, zda nejste jen fikcí. Doma se o Vás moc nemluví, prý jste tak trochu podivín...

On: Ty píšeš?

Já: Já? Né, já moc né.

On: Pokud nemáš o čem jiném psát, tak si posluž.

Já: Díky moc strýčku...

Ticho.

Klapání do klávesnice,  kdy strýček bezcitně vkládá stočemému listu papíru postupně písmena, slova a věty do úst: Klap, klap, klap.

List papíru se pomalu dusí textem.

Opět já: Mohu se zeptat?

On: Už se stalo.

Já: A...aha. Co máte v té tašce?

On: V jaké tašce?

A zase já: No přece v té oranžové, co leží támhle.

On: Aha. Tak hádej. Budou vánoce, ne?

Chvíli jsme si ještě povídali, pak strýček sáhnul do tašky, podal mi propisku a jeden list papíru.

On: To máš k vánocům. Přeji Ti mnoho nových a hezkých slov v novém roce. Napiš, jak jsi mě konečně potkal.

Strýc složil svůj stroj rychle do kufříku a zařadil se do fronty lidí na jízdenku. Zůstal jsem na něj koukat. Naházel drobné do automatu, ten zacinkal.

On: Šťastné a veselé. Snad se ještě uvidíme.

Já: I Vám. Napište někdy.

On: Neboj se, určitě zase něco napíšu.