Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 22.12.
Šimon
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
  Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Hra zvaná Svět
Autor: Sibyla Delfska (Občasný) - publikováno 29.12.2008 (16:36:29)

Seděl jsem se svým miliardu let starým známým Bohem O-oudinem. Zase jsme se nudili. „Co budeme dělat? Nedáme mrakozávody?“ zeptal se mě přítel, který nikdy s jiným nápadem nepřišel. Okamžitě jsem mu kontroval. Minule jsme totiž zápasili s takovým zápalem, že skončil v jiné dimenzi. A kdo ho má potom hledat, že? „Svět?“ navrhl jsem O-oudinovi. Tuto hru mám nejradši. Vymyslel ji kdysi dávno náš otec. Docela si mákl, když ji dával dohromady. Šest dní fungoval a jen jeden jediný relaxoval. Ale všichni jsme rádi, že se do této tvorby vložil tak naplno. Alespoň se nenudíme. „Tak jo. Na koho a kde máš dnes náladu?“ chytil se O-oudin mého návrhu. „Nakoukl bych někam do srdce… Co Evropa… Česká republika?“ navrhl jsem jádro hry Svět, kde hrajeme snad nejradši. „Tak jo! Výborná volba. Já jdu do nějakého podnikatele!“ reagoval okamžitě spoluhráč. „Takže já mám být zase baba? Hm, dobře. Beru si začínající kytaristku,“ řekl jsem s okatým náznakem výtky.

„Jak je možné, že to u soudu zase vyhrál? Vždyť mě okradl… Co to je za justici? Podporovat zloděje a podkopávat nohy podnikatelům,“ rozčiloval se podnikatel Pavel, když mu právník volal další špatnou zprávu. Jak téměř nikdy nepil, tak vzal jedny z posledních peněz a vyrazil, ze svého poloprázdného, chudého bytu v Ostravě-Mariánských horách, přímo do nedaleké hospody. V putyce třetí cenové kategorie nikdo nebyl. Objednal si celou láhev vodky a pil jednoho panáka za druhým, než předvedl supermana. Jednu ruku, na které ležel, měl nataženou na stole. Obsluha se ho snažila marně probrat. „Tak já vyrážím, teď je vhodná příležitost. Naviděnou dole,“ prohodil O-oudin a vešel do opilého Pavla. Ve stejný moment se ho obsluze podařilo probrat. „Žiš, ať už se zhulí, opije… nebo něco. S těma babama je to fakt těžký.“ Tato jediná věta mi běžela hlavou, když O-oudin odešel.

Bohdana zrovna seděla v pokoji a pokoušela se vybrnkat nějakou novou píseň. Ale inspirace stále nepřicházela. Nic kromě sebepodceňování k ní nezavítalo. A to si vždy myslela, že se jednou stane nejúspěšnější folkovou zpěvačkou. Po hodinách a hodinách zbytečné snahy sáhla pod postel. Vytáhla oblíbenou krabičku plnou marihuany. Naplnila skleněnku, vzala zapalovač. Stačilo pár minut a byla jinde. Otevřela se, otevřela cestu. „No konečně,“ vyskočil jsem plný radosti a vběhnul do ní. Bylo skvělé, že byla zhulená strašně dlouho a já ji během té doby mohl poznat. Zjistit, po čem nejvíc touží, co už zažila a jak ji mám vlastně vést. Byla uvnitř strašně jednoduchá. Několikrát jsem chytil záchvat smíchu (ona se mnou) nad tím, jak si naivně myslí, že štěstí najde u peněz a úspěšné kariéry. Už jsem se nemohl dočkat, až se z toho stavu dostane. Věděl jsem, že ji nebudu potřebovat vícekrát v mimóze. Půjde to samo. A taky šlo. Vedl jsem jí každý den, našeptával jí výborné texty, zlepšoval hlas, učil ji novým a novým tónům. Když přišla ta pravá chvíle, spojili jsme se s O-oudinem. Tomu se to povedlo taky solidně rychle. Ze zoufalého podnikatele se stala republiková špička. Měl kupu peněz, že nevěděl co s nimi. Dali jsme si náhodnou schůzku na ulici. O-oudin šel zrovna z jednání, já jsem bral Bohdanu ze zkušebny na oběd. Narazili jsme na sebe, Pavel do Bohdany vrazil. Následovaly klasické omluvy. První nevýznamná slova a úsměvy. A zase to šlo ráz na ráz. Pavel začal Bohdanu podporovat a ona se stala opravdu hudební špičkou. Byli jsme výbornými přáteli, ale nic víc. S O-oudinem bych do něčeho dalšího vážně nešel. Ani v jiném těle. To by bylo v nebi pomluv. Docela jsme si ty chvilkové radostné pocity užili. Než se oba zcela zkazili. Míjeli se s lidmi na ulici a dívali se na ně, jako by byli my. Jako by byli Bohové. Jakmile se tělo stane sobecké a vyvyšuje se nad nás, končíme hru a střídáme tělo.

„Škoda, že jsou lidi tak blbí a neváží si všeho a ničeho, že?“ vypustil klasický komentář O-oudin. Říkal to vždy, když jsme dohráli. „Ale tentokrát to nebylo nejhorší. Mohlo to být sice delší, ale co už.“ Souhlasil jsem s přítelem. „Tak koho teď?“  zeptal se zapáleně O-oudin. Moc jsem ho neposlouchal. Přemýšlel jsem nad tím, proč otec postavil hru Svět právě takto. Proč se každý vždy zničí jako třeba Bohdana. Ta po mém odchodu začala fetovat, ale nikdo už do ní vstoupit nechtěl. Moc bych se divil, kdyby do toho některý z bratrů nebo sester šel. Proč taky. S někým se prostě zázraková hra zvaná Svět hrát nedá.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je dvě + dvě ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter