„Doktore, mám pocit, že se u mě vyvinula určitá forma sexuální deviace.“

   „Z čeho tak usuzujete?“

   „Zavazování bot mi trvá o něco dýl a špatně vidim na pravý oko.“

   „??! ...to snad žertujete.“

   „No, z čeho bych asi tak měl usuzovat, asi mám úchylný představy, ne? Já věděl, že to bude k ničemu.“

   „Tak se nejdřív uklidněte, já vás úplně chápu.“

   „No. Tak naschle, doktore. Úplně na hovno, to je.“

   „Tak počkat! Já vás nezval, pane. To vy jste přišel za mnou. Evidentně to pro vás nebylo jednoduché, zřejmě jste se to pokoušel zvládnout sám a “já chápu“, že mě považujete za poslední štaci, ale to vás neopravňuje chovat se ke mně tímto způsobem. Dlouho jste se odhodlával a teď jste tady. Můžete klidně odejít, ale budete to vy, kdo to vzdal před koncem. Myslíte, že ještě někdy najdete odvahu vyhledat odbornou pomoc? …nebo to zkuste, už nikdy to nebude jednodušší, než zrovna teď, přinejhorším to bude… “na hovno“. A vy, si budete moct říct: Udělal jsem všechno.

   …

Tak se posaďte.

A řekněte mi něco o těch představách.“

   „Když, to právě neni tak jednoduchý, jak si myslíte. Já se omlouvám za tu hrubost, ale… vážně je to složitější, než…“

   „Nebojte se toho, já vás ujišťuji…“

   „Co sem říkal. Na to seru…“

   „Dobře. Klid. Omlouvám se, že jsem vás přerušil. Dám si pozor, aby se to neopakovalo, ale zkuste mi věřit, dělám tu práci už nějaký ten pátek. Teď, prosím, mi řekněte o těch představách, které považujete za deviantní, k tomu ostatnímu se dostaneme. Probereme naprosto všechno, jen prosím, popořádku.“

   „Ach jo… tak, třeba si představuju, jak jedu autem a zastavim stopařce. Pípne, jestli jí svezu a já, že jo. Sedne si, dá si pás a kouká před sebe. Má krásný, dlouhý, černý vlasy – sou rovný a lesknou se. Voní, něžně. Necivim na ní, jen tak nenápadně po očku pokukuju. Černej kabát má až přes kolena, tiskne nohy k sobě. Často řadim. Doufám, že se jí lehce dotknu, když dávám pětku, ale je tak semknutá, že bych neměl šanci, ani kdyby mi trčel malíček a na to ani nemám odvahu. Pokaždý, když řadičku zhoupnu k ní, rozbuší se mi srdce a cejtim mravenčení na hřbetu ruky. Na křižovatce, když se dívám doprava, jí na pikosekundu ujedou oči směrem ke mně. Nepatrně se jí začervenají líčka a ona stydlivě sklopí oči. Vidim to jen periferně. Mám pocit, že kdybych se podíval přímo, zkolaboval bych. Srdce mi skáče do krku…

  Ježíš, to je trapný. Prostě si představuju, že spolu takhle jezdíme. Trvá to strašně dlouho, než se jí vůbec dotknu. Někdy to je, že do nás někdo vrazí, nebo ona usne, na chvilku, sklouzne jí ruka a dotkne se mojí… Nakonec si jí odvedu domů. To už oba víme, že jsme se našli. Je mezi náma takový elektrický pole, Jako když se přiblížíte k obrazovce televize, kterou jste právě vypli. Když se od sebe vzdálíme na víc, než půl metru, začne nám stesk svírat hrdlo. Nemůžeme existovat jinak, než v objetí.

  A Pak… se milujeme. „Jsem panna,“ špitne první slova mezi námi. Zalije mě vlna slastné něhy, cítim, že opouštim tělo. Obklopuje mě pocit zlaté záře. Děje se něco posvátného…“

   „…ehm… to… je jako vše? Ale vždyť… tohle je naprosto normální… chci říct, v mezích normálních sexuálních představ, navíc je to velice romantické. Ujišťuji vás, že ani v nejmenším nejste deviantní. Víte co? Teď mě něco napadlo. Zkusíme léčbu šokem. Myslím, že ve vašem případě povede k rychlým výsledkům. Tady vám napíšu číslo na mě, kdyby nastaly potíže a tady internetovou adresu. Máte internet?“

   „Jo, mám.“

   „Tak na to se určitě podívejte. Jmenuje se to Totem, tam si vyhledejte Petra Měrku…“

   „No…! No, ale… dyť to sem já!“