V dámské šatně, ne, v šatně holčičí, vždyť jednoho červnovného dne, kdy se tam ocitly naposledy, jim nebylo více než patnáct, to se o nějakých dámách nedá ještě hovořit, zkrátka přesně tam to bylo, tam se mísil pach potu a laciných deodorantů, tam docházelo k zouvání bot, zánovních sedmatřicítek, tam dvakrát týdně padal dotaz, zda někdo nemá gumičku navíc.
Klika občas vypadávala, stávalo se, že dívka, která se během hodiny tělocviku odběhla vysmrkat, mohla žmoulat kapesník až do zvonění, neboť zoufalé bouchání nikdo neslyšel. Línější a bystřejší nebouchaly záměrně, listovaly pak v časopisech nebo si zkoušely, jak jim padne spolužaččina nová sukně.
Stěny pokryté nápisy, stěny přemalovány nabílo, nové nápisy, stěny přemlovány nažluto. A tak pořád dokola. Že Břečková je děvka a má stejně malý kozy. A klidně po z s měkkým i. (Pravdou je, že Břečková zůstala pannou až do svých třiadvaceti. A ta prsa měly malá všechny. Včetně autorky nápisu, která devátou třídu nedochodila.)
Sekáč u stropu.
Natáhnout kraťasy, zavázat tkaničky. Narychlo ukousnout ze svačiny. Jednou, dvakrát. A pak toho litovat, neboť na programu bude stojka.
Chvíle, kdy se do šatny dobývala učitelka, nebyly výjimkou. Sdělení, s nimiž přicházela, byla všem jedno - a určitě by s nimi mohla počkat, až její svěřenkyně vyjdou na chodbu. Po vpuštění dovnitř zahájila očekávaný monolog a přitom nenápadně pozorovala ty, jež se na poslední chvíli soukaly do zmačkaného úboru. ("Hej holky, si to v tom kabinetu pak určitě dělá!")
Tmavými podrážkami, které byly zakázány, vznikaly šmouhy na parketách.
Tlusté žačky si po úvodním kolečku stíraly pot z čela a záhy z hrazdy padaly jako hrušky. I z kruhů.
A z tyčí.
Zpocené dlaně, mnutí křídy. Nemělo význam.
Učitelka ráda asistovala. Jistila, vyzdvihávala. A zároveň zvyšovala hlas na všechny, co byly v dosahu. Počítala skoky přes švihadlo, nutila k co nejlepšímu výkonu, zatímco vlnící se pneumatiky kolem boků roztahovaly ústa rachitických slečen do škodolibých úsměvů.
***
A proto jsem se stala tělocvikářkou.
***
Cloumám za rozbitou kliku, stále čekající na školníkův zájem, a když se dostanu mezi ty nápisy, dlouhonohé pavoukovce a barevné igelitky, když koutkem oka zahlédnu v rohu místnosti povalující se vložku, spustím předem nacvičenou řeč, o které vím, že nikoho nezajímá, a pak se zaměřím na obnažená záda.
Píši poznámky, když spatřím jinou než bílou podrážku. (Ještě mohou mít sálovky.)
Vídim-li, že obézní lapají do dechu, pískám, abych je donutila přidat.
***
Marie, těší mě. VŠ, dva dospělí synové.
Prosím? Já? Nikdy.
Seriózní.
Ráda chodím do přírody.
***
A v kabinetě si to...
... ne.
***
Nebo výjimečně.
|
