Za devatero botami a devatero botami žil švec Vašek. Celý život ho výroba krpců, bačkor, stylových nazouváků, prošívaných i strohých bot bavila. Jednou, někdy po jeho padesátinách, poprvé u šití usnul. Jeho dlouhé prošedivělé vlasy zakrývaly stále větší část jeho těla. Než hlava úplně upadla do jiného světa. Zdál se mu sen nad sny. Nechal se v něm operovat. Proměnil se v ženu. Otěhotněl. A zažil předčasný porod. Doplazil se k vaně. Vlezl do ní. A začal rodit. Nejprve z něj vyšla prasečí noha. Pak zbytek zvířete. V tom se celý zpocený a popíchaný od jehly, se kterou tvořil kožené dílko, vzbudil. „Něco se změnilo! Něco je jinak!“ vycházely z Vaška dvě věty, které se pozvolna měnily ve kvikání. Zmateně pobíhal po bytě mezi botami a nevěděl, kam dál. Čtyři zdi mu připadaly jako vězení. Vyrazil pryč. Pryč z toho chlívku plného bot a cárů látek, dekorací, kůží. Nedaleko jeho sídla v Ostravě-Muglinově uviděl přes ulici restauraci s nápisem Mexiko. Vběhl do ní v naději, že mu tam pomohou. Že mu dají lék!

Celý uřícený se přilepil k baru a čekal. Nikdo si ho nekonečné minuty nevšímal. Zhluboka dýchal. Soustředil se, aby vypadal normálně. Normálně v rámci možností. „Co to bude?“ konečně ho obsluha přestala ignorovat. „H! H!“ razil ze sebe Vašek stále stejné písmeno. „Taky vás zdravím. Tak co si dáte?“ nenechala se vyvést z míry servírka. „N! Jedna! N! Jedna!“ klopýtal Václav jednou slovozlomeninou za druhou. „Dvě pivka na ex… Chápu,“ otočila se číšnice k Vaškovi zády a začala čepovat zlatavý mok. „Bota aby to vzala!“ zaznělo Václavovi v hlavě a praštil podrážděně rukou do stolu. Každou chvíli se musel otočit. Slyšel cvakání bot od příchozích. Nikdo neodcházel. Všichni jen přicházeli. Nárazy podrážek ale brzy změnily svůj přirozený zvuk. Slyšel nárazy kopyt. Zmateně se kolem sebe rozhlížel. Viděl však samé lidské tváře. Číšnice před něj postavila dvě piva. První do sebe hodil skoro bez nádechu. Trochu se mu ulevilo. Vypil i druhé. „H! N! Jedna! Jedna!“ dostal ze sebe slova, která si servírka opět přeložila do mexického dialektu. Hodila před něj další dvě. Když už Václav nabral sílu, dodal si odvahu, pohlédnout na svou chloubu. První se podíval mezi nohy. Pak na opravdovou chloubu. Boty, na kterých pracoval pět let. Vytvořil je z milionu a jednoho kusu kůže. Použil dokonce hadí, orlí, medvědí, housenek i kobylek. Největší porci ale ukrojil z prasete. Myslel, že na to neférové přerozdělení kůže brzy zapomene a sám to nikdy nepozná. Mýlil se! Vždy, když si je nasadil, vybavilo se mu jeho prasečí jednání.

Měl ho tam! Pohled… spočinul na jeho botách. Okamžitě vyskočil a utíkal z hospody pryč. Zmateně pobíhal po ulici a každému civěl na nohy. Pak na své. Zase ten šok. „Já se měním v prase!!!“ křičel cizím lidem do očí. Vycházely z něj ale pouze zvuky „H1N1“.  Najednou se kolem něj začali množit lidé s bílými rouškami přes ústa. „Já o ničem nevím!!! Žádné prase jsem nekrájel! Přeci bych kvůli svým botám  nezabil prase!!!“ vykřikoval cirkulárně Vašek, ze kterého ve skutečnosti vycházela jen písmena a číslice. „Máme ho! Máme zdroj!“ vibrovala kolem Vaška slova. Kopal, jak jen to vepřík při odchytu dokáže. Bojoval o vlastní život.

„Máme zdroj, pane prezidente!“ lomcovali s Václavem jeho rádci i tajemníci. Prsty v tom má jeden mexický domorodec. „Já už do Ostravy nechci,“ reagovala vyplašená hlava státu. A začala si nesmyslně prohrabávat vlasy. „Kví,“ prohodila po zjištění, že má krátký, stylový sestřih. Všude kolem něj, pod nohama, na stole, byly kupy papírů. „Prosím? Tedy… omluvte mou zvědavost. Jen jsem Vás chtěl poprosit, abyste se v nejbližší době snažil více zaměřovat na ženy – voličky,“ ignoroval tajemník jeho nepřístojné výlevy. Václav se začal vyděšeně rozhlížet kolem sebe, jestli někde neuvidí vanu. „Nechcete si dát koupel? Nevypadáte nejlépe. Udělala by Vám dobře,“ pokusil se muž zlepšit prezidentovu náladu. Ten však vyskočil ze židle. Prodral se mezi devatero svazky papírů a vyběhl pryč.

Někam se Hnal jen Jednou za čas. Nevěděl kam, ale dělal to Jednou za prasečí rok. „Jedno Hodně rychlé pivo, prosím! Mám Jen Nějakou tu minutku,“ řekl Václav a doufal, že mu alespoň někdo rozumí.