15.9.02

Dnes je neděle a v neděli vždy chodíme na snídani k O’Sullivanovi. Patrick O’Sullivan má kavárnu v centru Dublinu a je v jednom kuse opilý. Přesto je u něho vždy plno, hlavně večer. Patrick O’Sullivan je sice v jednom kuse opilý, ale jak on sám říká pije jen víno (doslova), pokud se člověk opije z vína, jak říká, tak se to nepočítá. U Patricka by se to ale nepočítalo asi kdyby to byla Whiskey, všichni už na něj byli totiž takhle zvyklí. A tak jsme tedy seděli, kolem velkého stolu, v zadní části kavárny, ze které bylo velkými, od země sahajícími okny, nádherně vidět až do zahrádky. Většina z nás právě jedla nebo pila kávu, jen George četl Ravjánovi noviny. Po chvilce snažení, toho ale nechal, protože Ravján odebíral jedině Astronomical Report Weekly. Když jsem právě dojedl svůj dezert, nahodil John řeč.

„Víte, včera jsem na vynikající nápad,“ řekl ale pak se odmlčel.

„A sice?“ řekl George, který se teď snažil louskat Tommyho British Popular Science.

„No, mohli bychom udělat, takový pokus, myslím, že by to bylo i docela zábavné,“

„A sice?!“ řekl opět George

„No, jako, že bychom si napsali svůj vlastní program na kus papíru a potom bysme se podle něj řídili.“ Dokončil svou myšlenku John. Okolo stolu se rozhostilo ticho a všichni jsme na Johna zírali s vyvalenýma očima. Takhle to ovšem chodívalo u Johnových nápadů skoro vždycky. Jako první zareagoval Ravján.

„Počkej to chceš říct, že byste si napsali svůj program, třeba jako v Pascalu, jako například „when narazíš na zeď go left or right“?“

„Jo asi nějak tak. Dokonce jsem si už doma napsal část programu pro pohyb.“ Řekl John a vytáhl tucet popsaných papírů.

„Aha, takže chcete jinými slovy říct, že budeme chodit po parku, jako naprostí idioti podle našeho programu, a dělat z nás v očích ostatních debily?“ zeptal se Serafim.

„Možná,“ odpověděl mu John.

„To se mi pozdává jako nešťastný druh zábavy.“ Řekl otráveně George, který se už přestal snažit přečíst Jacquesovi Historical Reviews.

            Po snídani jsme jako vždy, zaujali své běžné místo na lavičce v parku u staré kašny. Ostatní odmítli experimentovat se svou pověstí tím, že budou jako tupí roboti narážet v parku do všemožných překážek, proti čemuž mimochodem John argumentoval slovy „Tak si udělej, takový program abys nemusel narážet do zdí,“. Takže jsem v tom s Johnem zůstal sám. Po více než hodině, jsem si jakž takž vytvořil program na pohyb a mohli jsme začít testovat.

„Tak dobře zapínám program,“ řekl John a vyrazil kupředu. Tak jsem tedy také „zapnul“ svůj program a vyrazil jsem kupředu, protože to jsem nastavenou jako základní vlastnost- chůze kupředu. Daleko jsem ovšem nedošel, přede mnou stál strom a tak jsem do něj chtě nechtě musel vrazit. Můj program mi v takovémto případě nařizoval, abych nejdřív zkontroloval prostor napravo od sebe, a pokud v dohlednu nebyla žádná překážka, tak tím směrem i vyrazit. Podíval jsem se tedy. A jelikož jsem nic neviděl, vytočil jsem se napravo a pokračoval v chůzi. Totéž se mi stalo ještě pětkrát, když jsem zjistil, že směřuji přímo k frekventované silnici. Bohužel jsem ještě v programu neměl implementováno rozeznávání pohyblivých překážek, čili jsem je jinými slovy nevnímal. Ale program je program a ten se nedá oblafnout a tak jsem postupoval dál. Když to uviděli mí přátelé začali za mnou běžet aby mne zastavili. To už ovšem bylo pozdě a byl jsem na silnici. Když jsem byl na půli cesty, tak přede mnou jen tak tak zabrzdilo černé nablýskané BMW, jinak mne ovšem žádné problémy nepotkaly, a mohl jsem pokračovat dál po chodníku. To už ale ke mně přiběhli mí přátel a snažili se mně zastavit, George na mně řval ať se vypnu, ovšem já jsem si v té chvíli uvědomil, že když jsem si vytvářel program, tak jsem na tohle jaksi pozapomněl, a že se tedy nemůžu vypnout.

            Tak jsem tedy pokračoval dál, směrem k dalšímu silničnímu přechodu a Ravján pořád jen opakoval slova „To je debil, to je debil!“. Nakonec to těsně před hrozící pohromou vyřešili tak, že mi násilně přerušili dodávku elektrického proudu, a to jednou dobře mířenou ranou Georgeovou pěstí mezi mé oči.

            Probudil jsem se až na lavičce v parku, když bylo půl dvanácté. Johna se mým přátelům, zatímco mne honili, bohužel nepodařilo najít, a tak teď asi ze stejného důvodu jako já bloumá sem a tam na půl cesty mezi Dublinem a Limerickem. Ale řekli jsme si že má dost dobrý program na to aby se o sebe postaral a rozešli jsme se tedy na oběd.