Olivere! Běž! Nezdržuj!“ ozvalo se úsečně. Rozlétly se dveře obchůdku a v nich se objevila zamračená princeznička. Popostrkovala před sebou o rok staršího chlapce. Zdálo se, že obavou z ní se mu vlasy svinuly do kudrlinek a schoulily sami do sebe. Stejně jako on. Nesměle vstoupil.

„Nezdržuj,“ kabonila se na něj. „Teta tu bude za chvíli. Nebudeme na tebe čekat!“ na důkaz slov dala ruce v bok a pohledem zpražila toho jelimánka. „Bude tooo?! Jsi hluchej?“ s očima sršícíma zlobou a staženými rty do úzké čárky ho znovu a znovu požďuchovala do chodby před krámkem. Nakonec ponechaje ho osudu drobnými krůčky popoběhla za roh, kde za pultíkem počítal prodavač tržbu.

„Mohlo to být lepší. Žádná sláva,“ brblal.

„Dobrý den, pane,“ způsobně pozdravila a obdařila majitele krámku úsměvem, který ničím nepřipomínal dřívější rozhorlenost. Povzdech a oči v sloup vyjadřovaly vše. Postřehla, že ten nekňuba tu stále ještě není. Její oči jakoby se ptaly: „Je to neschopný kluk, viďte? Kdy z něj něco bude!?“ Zdálo se, že očekává útrpnost se svými starostmi, jen a jen prohodit: „Pane prodavači, mám pravdu, že ano? A určitě by si i povzdechla: „To mám trápení, takový budižkničemu!“

Konečně se hoch přišoural do místnosti. S otevřenou pusou lelkoval po regálech.

„Olivere!“ čelo dívenky se zkrabatilo. „Pozdrav přece!“ rýpla do chlapce prstem.

„Dobrý den,“ odříkal nezúčastněně hoch. Ale tím to skončilo. Viditelně nehodlal v hovoru pokračovat.

„Nezdržuj!“ ztrácela dívčina trpělivost.

„Pane prodavači!“ odhodlal se Oliver, „tamtu propisku - zelenou.“ Sotva ji prodavač podal, znalecky ji začal přezkušovat.

Holčička si obdivně měřila vystavené zboží, když si uvědomila, že má dohlédnout na chlapce. Okamžitě na něj přesunula pozornost: „Už jsi nakoupil?“

„Já…,“ nestačil víc dodat.

„Todle si brát nebudeš!“ vytrhla mu kýženou propisku z ruky. Než se zmohl na odpor, rezolutně ji podávala nazpět prodávajícímu. S posunkem netrpícím odporu ukázala na modrou. „Tudle, pane prodavači, tudle!“ dožadovala se.

„Blbé jezinky,“ je mu vidět na očích, „Smolíčka pacholíčka si odnesou a tu blbou Sáru mi tu nechají!“

Vzepřu se! Ale stačil pouze otevřít ústa.

„Zelená není pro tebe! Modrá, modrá je pro kluka!“ vmetla mu do tváře. Než se nadál, vtiskla mu ji do ruky. Chlapec zoufale zíral na tu nechtěnou směnu.

Zaplať, Olivere!“ durdila se dál dívenka. „Bude tooo?!“

Vida, že se k ničemu nemá, ruka s nepostřehnutelnou rychlostí pronikla do kapsičky chlapcovy košile. Věděla, že tam budou. Mezi prsty jí vklouzla ohmataná bankovka. V bezmocném posunku chlapec přitiskl ruku k hrudi, aby ochránil peníze. Pozdě! Dívka ledabyle pohodila bankovku na pult a vzápětí ji nahradily cinkající mince, které nasypala do hochovy kapsičky.

Oliver odevzdaně vzhlédne k prodavači. Chystal se zpochybnit obchod. Celým tělem mu vibrovalo: Peníze jsou moje!

„Olivere, jdeme!?“ dívenka nedala mu možnost vzdorovat. Postrkávala žalostně se rozhlížejícího Olivera k východu.

„Já chci hopíka.“

„Olivere, víš, co říkala máma! Jdeme!“ utnula dívenka vzdor v samém počátku.

„Hopíka!“ zamrmlal si hoch pro sebe.

„Máma ti peníze na zbytečnosti nedává!“ Čišelo z ní – opovaž se! Scházela jen zaťatá její ruka v pěst u chlapcovy brady.

Hoch se k odchodu neměl. Vzdoroval. Nedokázal se odtrhnout od automatu na hračky. Očima visel na otvoru pro minci. Ruka se váhavě zvedla ke kapse, kde příjemně chladil kýžený obnos.

Dívenka se zakabonila jako letní obloha před bouří. S rukou v bok podupávala a vyhrožovala: „Já jduuu! Čekám venku! Slyšíš!!!“ Dveře se za ní zavřely. Oliver osaměl.

Co myslíte? Odváží se koupit hračku? Nebo vyběhne poslušně za ní, sázím se v duchu s prodavačem.

„Olivere, kde jsi!!“ rozlétly se dveře.

„Hopíka!“

„Takovou zbytečnost?“

„Ať!“ ruka chlapce pronikla s nabytou odvahou do kapsičky. Mince zmizely v automatu. Vypadl vytoužený hopík.

„Olivere!“

Hoch vítězně popadl hračku a poslušně se k ní rozběhl.

„Aspoň ten hopík mi zůstane,“ kmitlo mu jistě myslí.