Napsáno dne 14.2.2001

Je to už hodně dlouho, co jsem tě neviděl. Já vím, má to důvod! Od tý doby co jsi mě opustila, muj život nestojí za nic, je úplně prázdnej …bez života – máš pravdu, je to absurdní a hnusný, ale prostě mi chybíš! Však si určitě pamatuješ, že na psaní sem nějak nebyl. Chybíš mi! Co jen jsem udělal špatně? …tobě je to možná už jedno, ale já to potřebuju vědět, je to důležité. Chci tě zpátky, já se zlepším, slibuju. Dneska je den sv. Valentýna, všude ty mladý zamilovaný párečky co maj jenom sebe a na nic jinýho nekoukaj. Vidim je a čekám, čekám na tebe, ale ty už to asi nechceš nestihnout co? Tak já tu teď sedim a alespoň ti píšu. Doufám, že se ti moje valentýnka bude líbit. Vlastnoručně malovaná. Psaní mi nejde, ale malování jo - vždycky jsi to tak říkala. Je tam i básnička, sem se snažil, ale nic dobrýho z toho asi nevzniklo. Je mi smutno. Od tý doby, co jsi ode mě odešla je všechno temný, zamračený a bez nějakýho smyslu. Když ráno vstanu a nevidím tě, pomyslím si, kde jsi a proč neležíš, tam kde jsi každé ráno tak sladce spala …a pak, pak si to uvědomim a chce se mi řvát, chce se mi umřít. Vim totiž, že ty se asi ke mě nevrátíš! Ale já bych se fakt napravil! Lásko prosím!

…mladý muž se na chvilku zahledí na dva mladé lidi, kteří procházejí bok po boku kolem něj a šeptají si sladká slůvka lásky. Sedí na lavičce v parku a na klíně mu leží rozepsaný dopis. Rozepsaný písmem lehce skloněným do leva. Sluníčko svítí a počasí se chová jako by ani nebyl únor, ale červen. Ptáci zpívají svou nebesky čistou píseň a ve vzduchu je cítit jaro. Nádherný den, přesto ten mladík sedí a nevnímá, v prstech křečovitě svírá stříbrnou propisovací tužku. Kouká neznámo kam. Po tvářích mu stékají horké slzy, slzy bolesti. Ještě jednou se smutným pohledem podívá za odcházejícím párem, hořce se usměje a pak se vrací zpět ke psaní.

Tak mě už netrap, vždyť nám to spolu šlo! Jak si jen mohla vzdát ten čas, co jsme byli spolu, jak si mohla zapomenout ty nádherný večery?! Jak jen si mohla zahodit takovýhle okamžiky. Miláčku, to si zapomněla na naše procházky, na naše plány? Jak jen si mohla utopit všechno tohle v moři zapomnění? To určitě nejsi ty, ty neutíkáš, tak sakra proč? Máš pravdu, mám trochu vztek. Vím, měli jsme i pár neshodů, ale když si to vezmu, tak jich bylo zatraceně málo! Proč si zapomněla všechno to hezký?!

…Mladík zase zvedne hlavu a ztracen ve vzpomínkách pláče. Chvilku se usmívá, aby se za malý moment bolestivě nadechl a sklonil zpět k popsanému papíru.

Miláčku muj přenádhernej. Já tě prosím, celym svým srdcem, vrať se ke mně, nebo mi alespoň dej vědět, proč ses se mnou takhle rozešla - beze slova! Prosím!

P.S. Taky doufám, že se ti bude můj obrázek líbit, je od srdce, jenom pro tebe! MILUJU TĚ!

Tvůj M.

…onen zklamaný člověk odloží propisovací tužku a překládá papír. Vkládá ho do nádherné červené obálky spolu s krásně namalovaným obrázkem jemuž vévodí hezky vyvedené srdce. Zalepí obálku a se slzami v očích se zvedá a odchází.
O hodinu později jde ten samý muž na úplně jiném místě. Slunce zapadá a barví nádherný den do romantické rudé. Do romantické pokud jste dva. Ten co kráčí po cestě je sám, krutě sám. Kráčí a pořád pláče, taky vzpomíná …ono při takovémhle počasí se většinou vzpomíná na to hezké. Je přeci sv.Valentýna, tak musí doručit kartičku své milé a toho se bojí. Neví proč od něj odešla, nikdo to neví a tak kráčí s malou nadějí, že se k němu třeba vrátí. V ruce nese nádhernou červenou obálku ze které vyzařuje láska a harmonie. Kráčí, raněný, sám. Pak se zastavuje a hledí na určité místo! Zvedne hlavu k nebi a k někomu neurčitému vykřikne otázku: „PROČ?“. Po jeho tvářích mu stekly další z mnoha slz. Sklání hlavu a pokládá onu červenou obálku.

…Pokládá ji na žulový, leštěný, temný pomník, kterému mimo zlatě vyrytého jména jakési dívky a jejího data úmrtí kvůli autonehodě vévodí jeden veliký stříbrný nápis: NIKDY NEZAPOMENU!