To ticho

slovo nevyřčené

a naše žízně a hlady

tak odlišné

se tisklo k zemi

dusivě

až zem zasténala

zapraskala

a v tom tektonickém třeštění

vznikaly nové kopce

a nové prohlubně

a nové ostrovy

nová moře

nové tůně poznání

a země zívla

a z tlamy vyšel

první člověk z rána

první zrozené lidské tělo

první tělo, které se chvělo.

A rozespalý člověk nahlas zívl.

A kdosi ze sna slastně zakňučel.

 Ach bože, znova a zas

procházet tímhle blázněním

            a krev jak koňské spřežení

            žene se dál a dál

            dávaná lásce v plen  

V tom čase svítání

 do světa zrozeného právě

přicházím s kůží na buben. 

Já, Eva,

druhý člověk z rána.