|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V místnosti neurčitého významu sedělo pět lidí. Obtáčeli své bizardní zjevy kolem obdélníkového stolu, nad nímž se pohupovala žárovka. Světlo se lámalo o hlavy jeho spotřebitelů a vytvářelo v prázdných prostorech a na zdech pozoruhodné obrazce. Vládlo neprůstupné ticho; jen cinkání vidličky a nože, jen žárovka klimbající na pokřiveném drátě, jen sípavý, trochu zalykavý dech obtloustlého chlapce. Bylo ticho. Před chlapcem, před tlusťouškem, usmrkánkem potřísněným různobarevnými fleky od omáček, ležel netknutý talíř s právě ohřátým jídlem. Kouř se vznášel, proplouval nad talířem pestrého obsahu a jeho vůně se táhla liniemi pod nosy zbylých členů u stolu. Dvě holčičky umělé jako panenky, měly očividně hlad. Chlapeček pobrekával.
„Sněz to!“ přikázal mu hubený muž, sedící vedle něho. Chlapeček sebou cuknul, nůž zacinkal o kraj talíře, zdobený zlatým květinovým vzorem.
„Dělej, sněz to!“
„Ne, nemůžu,“ bránil se.
„Říkám ti, sněz to!“
„Ne, už nemůžu, proboha, už nemůžu!“ křičel, oči měl rudé od slz, které ztékaly po baculatých tvářích a odkapávali do červené omáčky.
Hubený muž vstal a přistoupil k židli, na níž chlapeček seděl. Ve stejném okamžiku obě podvyživené panenky střelily dychtivým pohledem po jídle, ze kterého stále ještě stoupal voňavý oblak kouře a rozplétal se do mnoha směrů.
„Jak myslíš,“ řekl muž. Potom si zdlouhavě změřil chlapečkovo ucho a rychlým chvatem ruky jej stiskl. Chlapeček vykřikl bolestí.
„Sněz to!“ z ucha začala vytékat tekutina nepřipomínající krev, „No tak, dělej!“ svíral stále silněji, dokud nepřišlo překvapivé trhnutí. Křik ustal a jeho absenci nahradily výstřiky zeleného hnisu. Muž chytil chlapečka za chomáč delších vlasů a táhl jej do rohu místnosti, kde stál sprchový kout.
„Však ty budeš jíst!“
Natlačil jeho tělo dovnitř a otočil kohoutkem. Proud byl tak silný, že si zbylí členové rodiny museli zacpat uši, aby neslyšeli hlasité dopady vody na zem.
,,Když jsem potkal tvou matku, byla tak tlustá, že dodnes nechápu, jak mohla porodit. Dokázala to, stejně jako jsem ji já dokázal milovat se vším, se všemi nedostatky--“
Zatímco se chlapeček rozpíjel a plynule měnil svoji podobu v zelený sliz, holčičky si toužebně prohlížely voňavou kalorickou nálož. Jedna z nich se dokonce pokusila po talíři natáhnout, ovšem druhá ji naštěstí včas zadržela.
„--Ty! Ty, ale nedokážeš vůbec nic! Nedokážeš sníst obyčejný večerní předkrm, abys byl alespoň trochu jako ona!''
Hubený muž zatáhl kohoutek, o rozepnutou košili si otřel ruce, na nichž mu uvízlo několik úlomků lepkavé želatiny, a usedl zpátky ke stolu. Pak pohlédl na chlapce, který seděl proti němu a kterému bylo zjevně vše lhostejné a posunul před něj stydnoucí pokrm.
„Dáš si?“
|
|
|
