|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Seděli jsme v hospodě a tupě zírali na plochou obrazovku, z níž k nám pronikal jeden z posledních výkvětů americké filmové kultury, tohoto nejkulturnějšího z nejkulturnějších světů. Se mnou zůstal už jenom Jiřík. Dobrej kluk, počestná duše. Já byl dobrej a počestnej jenom uvnitř, ale málokdo to o mně věděl. Zjistil jsem, že zažívám dost prolité (vylité/vypité/rozpité/vypatlané – každý přelož dle svého gusta) období, kdy čekám na zázrak, který pořád ne a ne přijít, na to, že se všechno samo vyřeší – a takový pocit do sebe nejsnadněji nasajete tím, že prostě budete kalit a kalit. Nesmysl. Navíc mi chlast nedělá dobře. Neudělá dobře ani lidem okolo. Ale ztotožnit se s touhle mašinérií? Ani omylem.
Jak jsme tak čuměli na tu pošahanou bednu, objevila se zčistajasna po mé pravici nějaká ženská na vozíku. Jelikož už mé reakce na vnější podněty byly značně zpomalené, ba téměř přímo umrtvené, zjistil jsem až po chvíli, že to nejspíš bude homouš. Nakonec to byl muž. V černé kšiltovce, trenkách i triku.
Sledoval televizi, ovšem stalo se vpravdě nečekané – ZAČAL SE S NÁMA BAVIT!
„Mám deset dvanáctek,“ procedil.
„Hm,“ já na to. Jiřík se na mě podíval a tiše řekl: „Hm.“
„Tohle jsou moje kočky,“ pokračoval a ukázal mi mobil. Na displeji se objevily úžasné fotečky malinkatých šedivých koťátek. „Na ženský jsem se už vykašlal. Furt jenom vyžíraly. Ta poslední ze mě vymámila padesát tisíc.“
„Hm.“
„Hm.“
„Krutý, co?“
„No jo.“
„Ty vole, fakt jo.“
Pak se napil a vzhlédl k bedně. Vzadu hrála nějaká partička šipky a dost u toho řvala. Asi takhle: „Cha cha chá!“ „He he hé!“
Jenže záhy se nějakým zvláštním způsobem všichni vytratili. Pro nás to bylo lehoulinké naznačení, abychom už taky odpádili do hajan. Co však s týpečkem na vozíku? Jak to, že tu s ním nikdo není? Přijede sem sám bůhví odkud, vyžahne deset dvanáctistupňových piv a teď bude vystaven zatěžkávací otázce, kterak se bude moci dostat domů.
„Hele, hoši,“ pronesl, „asi mi budete muset pomoct.“
Znáte ty věty, kdy slovo asi neznamená nic jiného než výraz určitě, jenom nezní tak nátlakově a panovačně. Ale co – Jiřík i já byli jsme tuze čisťounkými dušičkami, a tak jsme se rozhodli, že ho dostaneme do schodů a proneseme ven.
Obsluhující personál se k žádné pomoci neměl. Spíš se akorát skvěle bavil. To když se ten vocas začal stavět na zadní kolečka vozíku a jal se rozkřikovat: „TY VOLE, JÁ JSEM MOTORKÁŘ, KOUKNĚTE NA TO, JAK SE UMÍM STAVĚT NA ZADNÍ!!!“ A šíleně se u toho šklebil. Pak se – nečekaně – převrátil na záda, vypadl z vozejku, jeho černá bekovka se sesunula kamsi pod stůl a číšníci se náramně bavili.
„Ha ha ha, to už tu dlouho nebylo!“
„He he he, teď si ho zvedejte, vy volové…“
Koukali jsme na to tělo jako hejno vran a nevěděli, jak ho dostat zpátky.
„Nohy!“ zakřičel týpek s černou bekovkou, momentálně bez černé bekovky. „Vemte mě za nohy, prosím!“
Naložili jsme ho do vozejku, on se dostal ke dveřím, které Jiřík podržel, vyjel jsem s ním po schodech a potom jsme konečně vypadli.
Venku jsme šli s Jiříkem každý jiným směrem, ovšem nebyl by to další pro můj bezcenný život typický zážitek, kdyby ten chlap nezamířil přesně tam, kam já. Bydlel totiž v ulici Na Drážce! Chápejte, posraný Pardubice, stovky a tisíce ulic plné stovek a tisíců bezvýznamných lidských existencí s baráčky a bytečky, super kárami a bazénky a dětičkami a sračičkami a zvířátky (která za své majitele – pochopitelně – nemohou) a dalšími a dalšími všemožnými serepetičkami… Mohl bydlet kdekoli jinde. Ne – musí to být prostě DRÁŽKA!
„Hele, píchneš mi?“ řekl u silnice a zapálil si cigáro. Co jsem měl ksakru dělat? Musel jsem mu pomoct, třebaže jsem nebyl zrovna tím nejstřízlivějším a nejmilejším človíčkem na modré, nikoli zelené planetě.
„Jasně“, zakňoural jsem. „A kde bydlíš? Já tady, v tomhle baráku,“ a ukázal jsem na dvanáctipatrovou vykopávku.
„Bydlím taky u tohohle jednoho velkýho. Akorát až u křižovatky.“
Do hajzlu, u křižovatky? Snad nebude chtít dovézt až tam. A tak jsme mířili na Drážku, já řídil jeho vozík, on čudil a cosi si mlel pod vousy, vyprávěl, jak život stojí za hovno, neboť ženský ho pořád a pořád okrádaly, jak mu zůstaly akorát kočky a že nic jinýho na světě prostě nemá. Konečně jsem pochopil, že moje cesta u domu č. p. 5656 rozhodně nekončí. Po opravdu dlouhé době jsem si promítl několikero představ o tom, jak by to asi vypadalo, kdybych měl podobný handicap, že bych se asi upil – což se mi stejně jednou možná povede – a jak si vlastně já, jakožto neúspěšný student a myslitel s velkým potenciálem dotáhnout to až do Akademie věd, skutečně nemám nač stěžovat, poněvadž mohu využít téměř všech možností, které mi život nabízí, a zatím se jenom tak utápím a utápím ve vlastním zoufalství, v beznaději mých nejbližších, kterým pořád něco zatajuju, jako bych nevěděl, že i ta nejlépe natažená struna ze všech natažených strun zákonitě musí jednou prasknout a všechny ty sračky a úskoky jednou vyjdou najevo. Hm – jednou vyjdou najevo… Ale to už tady taky nemusím bejt. Pak mi to bude srdečně jedno, že…
Po pravé ruce jsme měli zastávku a za ní nonstop. „Do tohohle pajzlu kdybys šel teďka, v tuhle dobu, tak by sis musel dávat setsakramenskýho bacha,“ říkal. „Onehdy jsem tam takhle byl a tam ti byly existence… Maty, drogy, fetky s debilníma výrazama ve tvářích, který jenom koumaj, jak tě maj vokrást, zatímco si pod stolem připravují nože a vůbec neuvažujou nad tím, že jsou ti ukradený, že na ně nemáš náladu, že ses přišel jen trochu napít a nehceš dělat nikomu a ničemu problémy.“
„No jo no,“ konstatoval jsem moudře.
Blížili jsme se k šedivým panelákům. „Tak támhle bydlím. Hele, ale víš co?“
„Co?“
„Budu potřebovat píchnout ke vchodu.“
„Jasně.“
A hezky schůdek po schůdku jsem ho soukal nahoru, pěkně nádech – výdech a za pár vteřin jsem ho tam dotáhl.
„Hele, nemám klíče,“ řekl.
„Cože?“
„Jo, zazvoň, prosím tě, máma je doma, otevře nám. Veselý.“ Zazvonil jsem tedy na Veselý. Po chvíli se ozval ženský hlas. „Nóóó, mami, to jsem já. Hele, nemám klíče, pusť mě dovnitř.“
„Bože,“ zaznělo od zvonků. Pak se spustil bzučák a my vešli dovnitř.
„Tak já ti přivolám výtah,“ řekl jsem.
„Nejede.“
„COŽE?!“
„Mimo provoz.“
„A do prdele… V kterým patře bydlíš?“
„V pátým.“
Kurva, to se může stát jenom mně. Ale kdo chce kam, pomozme mu tam. Mohl jsem se na něj vysrat už v hospodě, potom jsem mohl zrychlit krok a vymrdat s ním za hospodou, pak jsem měl možnost rozloučit se s ním před mým barákem, nakonec i před jeho… Ne, takhle nesmím uvažovat, už jsem se sem dostal a pořád žiju.
Je pravda, že jsem toho člověka nejprve podezříval z toho, že mě někam zatáhne, tam po mně vystartuje nějakej jeho kumpán a dá mi přes tlamu a vezme si mou naditou peněženku s ohromným množstvím kreditních karet a všemožných stravenek a slev na nákupy v hodnotě nad 10 000,- Kč, ale pak jsem to zavrhl. Byl to prostě normální kluk na normálním vozejku, kterej normálně potřeboval píchnout, jinak by mu hrozilo, že bude spát na chodníku či někde v křoví, na což mám – s dovolením – výsadní právo pouze JÁ.
„Tak se do toho dáme,“ navrhl jsem a začal ho tahat nahoru. Jako doposud jsem ho natočil k sobě, stoupnul si zády ke schodům a krok za krokem za pomoci jeho pootočení koly jsem s ním mířil vzhůru k nebeským výšinám.
Dost jsem se u toho zadýchával. Po každé sérii schodů jsem dával kratinkou pauzu – raz dva tři – a soukali jsme se dál. Posraný vlasy mi padaly do obličeje, v debilní džínovce mi už začalo bejt nesnesitelný vedro a já si už jenom přál, aby to celý skončilo, neboť ten kluk měl aspoň osmdesát kilo a já nějakých osmasedmdesát, což není zrovna váha nějaké vazby, která může spolehlivě vykonávat profesi stěhováka.
V zápětí bylo možno zahlédnout záblesk světla a seshora cosi pronášející ženský hlas. Napadlo mne, že by mu třeba mohla vyčítat, že se zlil – ovšem chyba lávky… Jeho máma sešla níž, už nám zbývalo pouze jedno patro, načež jsem zaslechl otázku: „Chcete pomoct?“
„Ne, my už to zvládnem.“
„Já vám pomůžu,“ procedila a zašla přímo k nám. Hergot, jak bychom ho asi vzali ve dvou? Jenom si tam budem překážet jako tři intoši. Pomyslel jsem na sebe a řekl si, že jeden intoš bohatě stačí.
„Prosím tě, mami, my už to zvládnem.“
„Ale já vám…“
„NEPLEŤ SE DO TOHO, KURVA!“
Bože, to je prekérka, jak z Velmi křehkejch vztahů…
Ale my jsme to skutečně nakonec zvládli. Vytáhl jsem ho přímo před ten jediný osvětlený byt s dveřmi dokořán. A věřte nebo ne, čekal jsem i třeba něco jako díky. Dodnes nevím, zdali to alespoň jedna z těch dvou persón – ustarané starší ženské a mladého chlápka na vozejku – vůbec řekla. Pouze jsem se dočkal teze, že toho už mám asi dost. Ne, to víte, že ne, postarší paní, nemám toho dost, jenom jsem právě vytáhl toho vašeho synáčka do pátého patra. Synáček by se k vám totiž jinak nedostal, víme?
Co už. Tohle není důležitý. Díky je laskavé slovo. A jako každé laskavé slovo, i díky sice potěší, ale chleba – jak ten tekutý, tak i ten tuhý – si za něj nekoupíte. Je to jako s básničkami, jak v jednom dokumentu poznamenal jistý P.Z. Proto jsem také ani nemohl čekat nic jiného než závěrečnou duchaplnou rozmluvu s hvězdami.
Vyjdu ven a obloha je jasná, počasí nádherné jako v L.A. nebo San Francisku, alespoň takhle nějak jsem si představoval Hanka, jak se po dlouhém alkoholovém tažení vrací pustými ulicemi a nasává to teplo stoupající z chodníku a myslí na miliony promarněných lidských životů, které se za pár okamžiků „vzchopí“ a půjdou do úmorné práce a vrátí se zase až pozdě odpoledne, zatímco on si jde zdřímnout, dokud má kde a dokud se domnívá, že to za něco stojí, dokud si nemyslí, že je to tak úplně zbytečné.
A Velký vůz se zablýskl na obloze a pravil: „Vidíš, ty šmejde, nejseš zase takovej šmejd.“
„No ano, možná máš pravdu, jenže na tohle ti každej sere.“
„Zajisté. Ovšem řekni – není krásné být jednou za čas naivním, dětinskostí omámeným člověkem?“
Ta směsice hvězdiček měla pravdu. Potom zase poněkud pohasla a já pokračoval na cestě k domovu.
|
|
|
