Nejkrásnější byly ty bezesné noci,
kdy jsem se vracel po zdlouhavém vyčkávání
 na zázrak v jedné temné zastrčené špeluňce,
kdy si vzdouvající tělesná teplota připouštěla
 okamžitou ignoraci zmámené mysli,
kdy zarachotilo vrzání pootevřených dveří
 noblesně roztančené kavárny,
kdy barevný čmoud duhově vyrýsoval
 pohodlně usedlé zástupy postav,
kdy několik mravně čistých pánů v kravatách a doutnících
 vášnivě rozprávělo o bezduché pokleslé „literatuře“.

 Ty nejkrásnější bezesné noci nastaly,
když studentka ohromně práskla o stůl propiskou
 a řekla: „Už toho bylo dost,“
když si přála vycestovat na kraj světa,
 který nenajdete v žádném kraji na tomto světě,
když nastaly dimenzionální přesuny ke světlejším
 věcem minulým i zítřejším,
v nichž William Seward Burroughs za doprovodu opiátového smíchu

plácl po zádech Allenu Ginsbergovi a  pravil: „Seš holt teplouš, no…“
v nichž Jean-Paul Sartre zlostně švihl střelcem po Albertu Camusovi,

 poněvadž právě podlehl v šachové partii nazvané   ABSURDITA,
v nichž Franz Kafka nadšeně ukázal na Řehoře Samsu: „Ha, ty nebudeš

 maloměšťák, ale brouk!“
v nichž Karel Hynek Mácha sliboval neznámé holce,
 že ji už nebude trkat zezadu,
v nichž Otu Hofmana málem klepla pepka,
 spatřiv novodobé pohádky ala Pokémon,
v nichž Jack Kerouac při nástrahách nemilosrdné pustiny objevil

 vysušené medvědí lejno,
v nichž Láďa Klímů omilostnil chuděrku myšičku, schramstl
 ji sám a zapil čistočistým lihem,
v nichž jsem najednou zjistil, že není kam dál
 z těch nejkrásnějších bezesných nocí,
které se vzdalovaly po přiblížení
 a tiskly po oddalování,
které hamižně diktovaly duševní stavy
 okamžiků velkých volností,
které dodnes mají moc nad sebedokonalejšími
 z nejnedokonalejších na Zemi.

 Nejkrásnější byly ty bezesné noci,
během nichž
 jsem
 vědomě
 snil.