I

Kdysi v dávnověku, vyvinula se na této planetě ještě před naší civilizací jiná, vysoce vyspělá technokratická kultura. Byli to prý předchůdci Adamovi, kterého teprve až poté, o tisíciletí později, vyhnal Hospodin z rajské zahrady blaženého života. Technika této prastaré doby konala již vskutku zázraky. Čím výše však stoupala její vyspělost, tím více se propadala morálka a etika. Zatímco technika se v nebeských výšinách dožadovala všemohoucnosti, morálka tehdejších lidí se v nejhlubších rozsedlinách všech pekel uchvacovala těch nejnižších a nejzvrácenějších zvířecích pudů a žádostí.

II

Proteklo mnoho krve úžlabinami tohoto světa, když samotný duch doby povolal z infernálních temnot na světlo světa muže, před jehož čirou zlobou a nenávistí byl by se i sám Belzebub poklonil. Byl synem té nejčistší světice duchovního řádu a toho nejpodlejšího vraha, jenž ji při jednom z válečných tažení zneuctil a znetvořil. Jejich syn tak mohl být po matce spasitelem světa, anebo po otci jeho katem. Zvolil si však cestu smrti. Veden svoji lstivostí a ukrutností, chopil se moci v zemi svého otce a s ďábelskou bezohledností vraždil, tyranizoval, loupil a plenil ostatní národy i své vlastní lidi, jenž se mu postavili do cesty.

     Když dosáhl již požehnaného věku a jeho ruce byly zbroceny krví nespočetných hekatomb, zmocnila se ho v nestřeženém okamžiku závrať gigantické viny a opanoval ho prudký záchvat strachu z  posmrtné odplaty Hospodinovi. Bylo to vůbec poprvé v jeho životě, co něco podobného pocítil.

     Pln úzkosti si také uvědomil, že neúprosný čas pracuje proti němu a tudíž že každým okamžikem by mohl být do záhrobí povolán ke svému soudu. Rozhodl se tedy chvatně sestrojit zařízení, které by mu umožnilo stát se nesmrtelným a uchovat si tak věčnou vládu nad pomíjejícím světem. Sezval proto co nejdříve sněm všech jeho zvrácených konstruktérů a inženýrů zbraní, jimiž podroboval si lid, a ti pro něho brzy sestavili zařízení vpravdě hodné vládcova jména. Tento kolosální mechanismus čerpal substanci z psychické energie uvolňované při nezměrné bolesti a utrpení mučených a strašným způsobem vražděných lidí v jeho útrobách. Tato substance stala se základním stavebním kamenem látky, která nekonečně prodlužovala život a kterou nazývali „Božská mana“. Pro jedinou její kapku museli zahynout tisíce, avšak tato kapka pak prodlužovala život jen o jediný den. Aby přísun potravy pro stroj nikdy nevyschl, rozpoutal vládce velkou válku se všemi ostatními národy, pokolil je a v průběhu dalších desetiletí na hlavu vyhubil. Již jen ruiny měst nadále připomínaly krajině, že byla kdysi obydlená lidmi.

III

Jak však ubíhal čas, stával se vladař vlivem vedlejších účinků látky ještě krutějším než kdykoli dříve. Své skvostné sídlo nechal ze všech stran obložit kostmi umučených, do lidských kůží vázal krví psané knihy svého zlověstného učení. Každý den pil také omamné víno smíchané s lidskou krví a poživačně hodoval na tělech mrtvých. Z jeho těla pak vycházel nesnesitelný mrtvolný puch a hniloba, z jeho prázdných očí sálal jen zmar a nicota. V duchu se vysmíval Bohu, chvástal se před ním a opovrhoval jím. Ten ale trpělivě čekal na den, který měl jednou přijít. Ačkoliv totiž mana udržovala věčný život, nedokázala nijak zabránit stárnutí a úpadku letitého lidského těla. Tak po průběhu století, jež mu čas vyměřil navíc, bylo celé jeho tělo zkroucené a seschlé starobou. Jeho orgány postupně vypovídaly mu službu a celé kusy masa z něj odpadávaly, aby mu tím způsobovaly mimořádnou bolest. Tváří v tvář svému vlastnímu utrpení, které bylo skutečně trýznivé, rozhodl se proto vladař svůj život ukončit. Se svojí nezměrnou zpupností se totiž domníval, že jeho moc již přesahuje všemohoucnost samotného Boha a on ho tudíž za oponou smrti bude moci lehce svrhnout z jeho zlatého trůnu a nebesa pak potopit do pekelných ohňů.

IV

Hospodin však pro svého ztraceného syna připravil jiný osud, řka: „Zavrhl jsi mé luhy lásky a dobroty, zastínil jsi si oči, abys neviděl jas mé tváře, a pomýlen jsi se vydal na stezku zkázy. Neb nevěděl jsi, že syn nikdy nemůže být více nežli otec, jelikož on je vším, vše z něho vychází a mimo něho ničeho není. Chtěl jsi konal jen svoji vůli a já jsem ti to umožnil. Domníval jsi se, že jsi mnou nedotknutelný, a já tě nechal ve tvé víře. Avšak já ti ale pravím, že vše co jsi vykonal bylo pouze z popudu mé nejvyšší vůle a ty v důsledku stal jsi se jen nevědomou trestající rukou mého soudu. A tak věz, že proklet jsi mnou na věky věků. Dokud nesplatíš poslední kapku krve, jenž jsi prolil, nepocítíš až do konce světa klidu. A dokud nesezdáš, že já jsem pánem veškerenstva a jiného není, věčná vina a trest doprovázet tě budou do všech časů. Také ale pamatuj na tato má slova, protože ty jsi ten, který vzal na svá bedra svými strašnými činy všechny hříchy tohoto světa, vykoupil ho a stal se tak prostředníkem jeho znovuzrození v nové době Adamově: Až uběhnou eóny věků, budeš právě ty mým prvním synem po mé pravici, tím nejzářivějším a největším ve věčnosti. Nyní však, očistný soude započni.“

V

Jednoho dne pokusil se vládce světa sám sebe zabít, ale ať konal, jak mohl, smrti se mu nedostávalo. V návalu posvátné hrůzy rozkázal tedy svým lokajům, aby ho rozsekali na sto kusů a ty poté pochovaly na různých místech, co nejdále však od sebe. Jak řekl, tak také učinili. Plni dlouho skrývané nenávisti roztrhali jeho tělo tím nejhorším způsobem a kusy poté skutečně roznesli a pochovali po celém širém světě.

     Jaké však bylo překvapení krále světa, když se jeho vědomí probudilo v každém kousku jeho roztrhaného těla zvláště samo pro sebe tak, aby každou vteřinu pociťovalo nepředstavitelná muka a jediná vteřina, aby se táhla jako celé století. Doufal snad, že poté co obelstil smrt, obelstí i život? Místo toho, pochován pod příkrovem naprosté temnoty studené zeminy a za plného a nezastřeného vnímání, pociťoval bezmocnost a nepřetržitou bolest mučeného a umírajícího, který ale nemůže nikdy zemřít. Ještě do dnešních dní na mnohých místech světa leží části jeho těla a utrpení, jímž prochází, je nepopsatelné.