Svlékání

                                                     Prázdné chodby vedou do prázdných pokojů

                                                      (U. Zupan)

Vyšli jsme do ulic. Mlha nám sváděla zimníky, lpěla

na každém fotonu pozdního světla. Vyšli jsme

z činžáku. Dveře nás prořekly jedinou slabikou –

                                   na chodník, který nebyl posypaný solí,

ačkoli v poledne sněžilo

– do našich polévek 

         narychlo v kantýně U Karla.

O čem jsme při jídle mluvili? o domě, o starém činžáku,

                               o dveřích, o krátkých procházkách ve dvou;

a že V Botičské bourali – na stěně stopa po strženém schodišti

                                       jako otisk skládacího metru –;

a že se tam rozhodně musíme podívat, ano, v noci, bez svítilen,

dveře nás vysloví jedinou slabikou – ztěžka a skřípavě

jako dvě nadávky na tmu.

Naftalín, staroba, plátna a závěsy,

oči: dvě kuličky proti molům. To není skutečné, říkáš mi,

předsíň je předsíň, ne tlusté střevo našeho bytu.

Vyšli jsme do ulic –

do ulic jednoho zimního večera. Pára od kanálů, auta a tramvaje.

Víc nevím nic.

Ta představa moje není.