Jmenuji se Alois Bílek a jsem alkoholik. To je dobře, pane Bílek, že to dokážete říct. Je mi čtyřicet tři, mám po rozvodu, žena mne nenávidí, děti by mě nejradši viděly mrtvýho, jsem ztracenej. Nebuďte tak pesimistický, až se to s Vámi vyřeší, vše se jistě změní.

     Pane doktore, už mi do toho neskačte, tohle je moje povídka, tak mi ji nekažte, začnu znova. Ale, Aloisi, vždyť vy sám jste mi ve vašem dopise napsal, že se se mnou odmítáte bavit normální cestou, že budete pokračovat jen písemně, tak se bavíme písemně, já nemám na vybranou. A proto jste mi sem napích další klávesnici jen pro vás? Já vás tu, pane doktore, už nechci, já jsem tu psal povídky a ventiloval se tím, já jsem se tu léčil, ale teď? Copak se to dá?!

     Psát povídky můžete celý den, Aloisi. Já nemůžu za to, že i Vaše rozhovory s doktorem musí být v povídce. Jak jinak byste to chtěl řešit, než se bavit v povídce? No dobře, ale vzít mi backspace, to je příliš, vždyť já nemůžu vůbec mazat! Protože byste to všechno smazal, proto nemůžete mazat, protože byste to smazal, jako mnohokrát předtím a to je prosím k ničemu. Ale víte, pane doktore, kolik já z toho mám strachu? Že se dopustím překlepu a všechno bude k ničemu. Vždyť mě se ty prsty úplně třesou a jak pomalu píšu! Já jsem psával plynule všemi deseti a teď? Koukám na každou klávesu a pečlivě mířím prstem, jen aby tu nebyl překlep. /plně se mi z toho třesou dlaně. No vidíte! Už je tam. Člověk jen špatně máčkne a všechno je pryč.

     Aloisi, copak je všechno pryč? Není. Můžete psát dál a milý čtenář Vám jistě odpustí, když bude vědět, za jakých okolností jste psal. Haha! Je vidět, že jste doktor. Překlepy, překlepy a chyby. Copak to je nějaká próza? Próza, pane doktor, to je dlouhodobá záležitost, to musí klíčit na papíře, zrát v šuplíku pod tíhou škrtů, próza musí být skvělá! A to povídka s „/plně“ být nemůže, to není próza! Jen ťukání do kláves, žádná arteterapie!

     A copak byste chtěl? Sám jste řekl, že se psaním léčíte, copak Vám nepomáhá? Pomáhá. Tak vidíte. Je důležité, že Vám to pomáhá, ne to, čím to je, jak to vypadá. Nemyslíte si? Já chci svůj backspace. Já Vám ho ale nemůžu dát.

     Takže vy mi jej vážně nedáte, pane doktor? Ne. Tak začnu od začátku.

     Jmenuji se Alois Bílek a jsem alkoholik. Toho jsem si všimnul, až když bylo pozdě. Žena s dětmi se odstěhovala, už to se mnou nebylo k vydržení. Zůstal jsem sám, ale stále doufal, že se něco stane a oni se vrátí. Ta naděje mne držela nad vodou. To byla chyba, pane Bílek, lhát si není řešení.

     Ale pak přišel rozvod, to byla facka pravdy, která přicházela na každém jednání, každý den. Nevydržel jsem to. Zhroutil se a skončil tady. Vzdát se alkoholu, porazit jej, s tím jsem neměl pod vedením a s pomocí lékařů problém. Ale pořád jsem se cítil prázdný, bez citů a zájmů. Alkoholismu jste se nezbavil nadobro, Aloisi, to nejde. Sice již nejste závislý na alkoholu, ale stopy to ve Vás zanechalo.

     Tenkrát jsem se dostal k arteterapii, která u mne, jelikož jsem absolutní dřevo na vše, zůstala jen u psaní. Aspoň s tím nemají trápení, nemusí luštit, co znamená červený čtverec a co modré kolo, mají to ode mne pěkně na rovinu.

     A tak jsem psal a psal, celé dny jsem trávil nad klávesnicí počítače, to byly skvělé doby. Tenkrá jste udělal moc velké pokroky, Aloisi. Musím říct, že jste jeden z mých pacientů, kterým arteterapie pomohla nejvíc. Po pár měsících jsem však začal zjišťovat celou pravdu. Víte, už jsem na to přišel. Jsem postavou povídky, teda spíš všichni jsme postavami, včetně mě. No, nesmějte se.

     Já se Vám nesměji, pane Bílku.

     Zní to nejspíš divně (ikdyž někteří z vás již něco podobného možná slyšeli), ale je to tak! Celý svět je obrovskou povídkou, ve které jsou postavy, jenž píší další a další povídky, čímž ovlivňují povídku původní. Tedy, to zní hrozně zmateně, ale já to nemůžu smazat, nemám backspace. Myslím si, že Vás jistě čtenáři pochopí, pane Alois, a jistě Vám to odpustí, jak jsem už jednou říkal. Nebuďte na sebe tak tvrdý.

     Už jsem si to promyslel, můžu to říct i jinak: Cokoliv napíšete ovlivní dění kolem vás, celičký svět! Ikdyž se to většinou projevuje někde daleko, abychom nepotkávali své postavy hned za rohem, to by bylo moc nápadné. Svět nebo bůh, mají to dobře promyšlené. Je ovšem pravda, že jsem už svoji postavu párkrát potkal. To je zajímavé, mohu se Vás, pane Bílku, zeptat koho a kde?

     Postavy a děj tohoto světa je vůbec zajímavý, on se neřídí časem. Není jako psaní na papír, nýbrž jako psaní na počítači, jde vkládat celé věty, odstavce, stránky a kapitoly, takže když napíšete, historický román o kolonizátorech Ameriky, nestvoříte je dnes, ale tenkrát. Pane Bílku, mohl byste mi říct, podle čeho to všechno vlastně soudíte?

     Dokonce jsem před rokem zkoušel napsat něco sám sobě do života. Víte, upravit postavy kolem sebe, poslat si nějakého Mesiáše, který by mne ovlivnil a zachránil, třeba od toho pití. A jak Vám to dopadlo? Ale žádná z těch postav nedorazila. Asi se to takhle naschvál nesmí dělat, to jsem si tenkrát myslel. Aby ne, vždyť byste si pak mohl napsat, co byste si přál. Víte, pane Bílku, já si myslím, že si příliš domýšlíte. Jistě, nějaká podobnost s knižními postavami vždycky bude, ale Vaše teorie, to by bylo až příliš, nemyslíte?

     Pak jsem však zjistil, že si jen nejde ovlivnit své vlastní předcházející řádky, je to jako insert, všechno to pokazí a nefunguje, tak jak má. Tak jsem si sem zkoušel posílat nějaké postavy přímo do budoucnosti. Jedním z těch postav byly i analogie Hérostrata. Celkem jsem jich napsal šest, protože oni pořád ne a ne dorazit, někam se mi ztráceli, nechtěli přijít. Nakonec však přivezli Marka, to je příběh třetí a nutno podotknout, že z celé série nejslabší. Marek Nečas? Vždyť to není žádný Hérostratos, nic nepodpálil, po nikom nestřílel, ani se nezamknul na záchodcích. Marek je jen obyčejný introvert, jehož uzavřenost přerostla v nemoc. Dalo by se říct, že se lidí vlastně bojí. Žádný Hérostratos, kdepak! Ten by se ze slávy přímo osypal, všichni ti lidé, zájem, toho se on vlastně bojí.

     Když jsem viděl Marka, pochopil jsem, že to všechno funguje, že je to pravda! Už jsem nechtěl tvořit lidi jako on, kteří mají a způsobují trápení. Napsal jsem tedy několik veselých rodinek do támhle toho domu. Vlastně jich bylo asi třicet, hrozný brak, ke konci jsem už nemohl a tak jsem značně kopíroval. Nakonec jsem dvě ty rodiny opravdu poznal a teď je pozoruji z okna, docela mne baví. Taky jsem zkoušel zahradníky, trafikanty, listonoše a jiné osoby, které jsem posílal před mé okno. Toho bylo! Docela se za to všechno stydím, ty stránky nemají literární hodnotu. O hodnoty pro kritiky přeci nejde, hlavní je, abyste se ventiloval, Aloisi.

     A já jsem je skutečně vídával z mého okna! Až jsem jednou dostal nápad: když se dění kolem nás, celý svět se odehrává v jedné povídce (slovo povídka používám jen jako zkratku, ve skutečnosti to bude nějaký obrovský ultranadromán), co kdybych vystoupil na vyšší úroveň – totiž přešel ze světa do povídky, do nejčistší formy bytí, přímo na řádky. Aloisi, zde jste už úplně vedle, dokonce se mi zdají vaše myšlenky značně nebezpečné, nechcete změnit téma?

     Tenkrá jsem napsal své vrcholné dílo: Doktor Eduard Fiala. Ne, to nemyslíte vážně, já nejsem žádná Vaše postava, Aloisi. Přestal jste racionálně vnímat svět, žijete v klamu, měl byste s tím vším přestat. Eduard je doktor, který nahradil mého předchozího lékaře a kterému jsem nekompromisně oznámil, že se s ním budu bavit jen písemně. Nechal jsem ho tedy připojit k mému počítači další klávesnici a povznést tak mé rozhovory na úroveň povídek. To je absurdní, Aloisi, nemůžete mi tvrdit, že všechno ovládáte svým textem! Vždyť ještě před chvíli jste na můj postup nadával. Opovrhoval jste sebráním backspacu a teď se k němu přiznáte! Vymýšlíte si hlouposti a já Vás teď dostal!

     Jediná věc v mém životě zde, totiž rozhovory s lékařem, nešly ovlivnit jinak. Všeho ostatního jsem se zřekl: koukání z okna, rozhovory se spolupacienty, noviny. Všeho jsem se vzdal a začal žít v jedné vlastní povídce. Procházky, sny, rodina, zábavy, zájmy, celý svět a ano, i lékař, který nemá na vybranou a musí hrát moji hru. Tak a dost, pane Bílku, končíme s psanými rozhovory, jdu k Vám do pokoje a budeme pokračovat v sezení normální formou.

     Tak a jsem tady, mluvím s Vámi z očí do očí, ještě pořád tvrdíte, že jste mě napsal? Ano. Vy podvádíte, Aloisi, já jsem tu nic nepsal, bavím se s Vámi ústně a Vy to přímo přede mnou normálně dopisujete. Ne, pane doktore, já nic nedopisuji. Ale dopisujete, vždyť Vás vidím! Jak mě můžete vidět, když jsem ve svém pokoji sám? Nejste, stojím za Vámí a Vy mne naprosto ignorujete, co víc, Vy mi lžete do očí a hrajete dál tu svou absurdní hru!

     A zase jste to napsal! Vy jste tu se mnou a nemůžete ven. Víte co, pane Aloisi? Vaše arteterapie se zvrhla a má na Vás špatný vliv, proto ji, jako Váš ošetřující lékař ihned ukončuji. Pověřím zaměstnance, aby Vám odnesli počítač. A zase jste to napsal!

     Já nejsem žádná vaše postava, ani Marek Nečas není, ani nikdo jiný není, protože svět není žádná povídka, svět je svět. A zas! Svět je svět, takže zavolám zřízence, aby ten Váš počítač odnesli a budete mít po psaní. Po vás bude taky! Nebude. A víte co? Já Vám to vypojím hned. A zase!