|
Krátká povídka pro jednu soutěž, na kterou jsem přišla na Silvestra o desáté večer. Jak to tak bývá, soutěž končila o půlnoci téhož dne, povídka tedy vznikala hóóódně rychle. Zadáním bylo vtěsnat do textu deset povinných slov (vyznačena tučně). Já se při psaní bavila, snad pobavím i někoho dalšího :-))
Mar Love
Není nic opuštěnějšího než starý nádraží, když za jeho oponou zmizí poslední světla odjíždějícího vlaku. Mizernej den mi fofrem přerostl přes hlavu. Bezútěšná noc na mě cení zuby a já ze zvyku hrozím pěstí k obloze. Vesmíru to je ovšem fuk. Nic jiného se od něj nedá ani čekat. Je to ničemný společník.
Pustil jsem se tedy cestou necestou pěšky. Zánovníma botama počítám pražce a zvednutým límcem vzdoruju svýmu bezcharakternímu osudu. Koruny přihlížejících stromů si o mně šeptají nějakou povedenou story. Neslušně nahlas. Až se jim větve třesou a kropí mě vodou, jak zahradnice v krámě odpoledne povadlý kytky.
Kolem padala mlha a tma. Měl jsem z pekla štěstí, že jsem včas uskočil. Ani záchrana vlastního života však v hloubi mý duše nedokáže uzavřít kohoutek neveselých myšlenek. Splín prýští ze všech pórů. Z malicherných příčin vznikají nedozírné následky. Každej ví, co může způsobit mávnutí motýlích křídel. Nepřejte si vědět, co škody nadělá jeden zmeškaný spoj!
V dáli temně zahřmělo. Studený a, jako břitva ostrý, světlo blesku ozářilo měsíční krajinu. Těsně přede mnou les ustupuje síle kamene. Blížím se ostražitým krokem k tunelu. Z jeho chřtánu se ozývají nelidské skřeky. Bodejť by ne, vyluzují je žáby. Stačil by jeden neopatrný krok a byl bych zmizel v páchnoucím močálu!
Pokorně jsem padl na kolena. Položil hlavu na koleje. A ucho tamtéž. Nejede. V tu ránu se však mému zraku naskytl hrůzostrašný pohled. Z očí do očí na mě zírají vyhaslá světla zajíce. Neohroženě bych jej zachránil, však několikametrová vzdálenost jeho hlavy od těla mi napovídá, že již mou službu neocení.
Zdolal jsem tunel. Duchapřítomně se vyhnul číhajícím bažinám. Mě nedostanou! Zemdlený mířím dál. Jako hvězda svítí mi před očima silueta té, jež na mě čeká. Vzpomínka na její dotek, chladný i chtivý zároveň, mi zadírá drápy do srdce. Vytrvám! Z kapsy obnošeného kabátu vytahuji poslední cigaretu. Co ten již se mnou zažil… Je provrtán četnými ranami, zjizven pokusy o zašití a po šesté whisky mu věřím i vlastní neviditelnost.
Kouř cigára se drsně prodírá chladným povětřím. Nehostinnej kraj mi jen neochotně ukazuje směr k tomu zkaženýmu městu na obzoru. Je zpustlý mně na míru. Protloukám se jím celej život jak ztracená biliárová kulička. Kdekdo do mě šťouchne, kdejaký tágo si myslí, že mě jen tak strčí do díry. Takových bylo, co si na mě ukazovali prstem. Pak je našli nepěkně pocuchaný na dně místní stoky. Směju se pod svý neholený strniště. Jsem ten, kdo se chechtá naposledy.
Obezřetnost je mé druhé jméno. Rozvážným krokem si to šněruju povadlou ulicí. V mý čtvrti lampy nesvítěj. Složitým signálem ošahávám dveře mýho brlohu, úkrytu v těžkých časech. Klíč pod rohožkou je průhledná pojistky pro amatéry. Jsem doma a ona na mě čeká. Je z poloviny plná. Přesně jak jsem ji zanechal. Hodná holka.
Jo a jmenuju se Love. Mar Love. |
