Na ulici šašek stál,

na saxofon píseň hrál.

Slzu na tváři měl,

do výšin nad sebe hleděl.

Lidé kolem chodili

na něho se zlobili.

Ale on hrál dál,

neboť v jeho srdci dřímal žal.

Slzu tuší nakreslenou,

v duši otázku nezodpovězenou...

,,Proč jsem zase sám?"

Podmaněn slzám,

které stírali muu masku,

on věřil ve svou lásku,

že se vrátí zpět k němu...

Lidé zakázali

hrát mu jeho scénu,

protože nechápali

jeho činy-

,,pryč s nimi!"

řvali na něj...

On raněn

hrát přestal.

Padl na zem

a překonal

života hranice...

Jen prázdná ulice

a jemný vítr kolem,

zůstali tu po něm.

Bílá barva po masce,

jedna touha po lásce.

Byl sám,

kdo píseň hrál...