„Jarní pohled z okna aneb proč si tak trochu neskočit?“

         Pohled z okna našeho panelákového bytu ve čtvrtém patře ve mně vyvolává chuť zažít ten adrenalinový pocit z dobře skočeného bungee jumpingu – ovšem bez použití gumového lana, který je pro tento „sport“ a většinu jeho příznivců neodmyslitelnou součástí.

         Můj skeptický názor nepramení ani tak ze skutečnosti, že příroda jako taková mne nikdy nedojímala k slzám, pokud zrovna nešlo o zvířátka všeho druhu, která lze ovšem z panelákového bytu ve čtvrtém patře jen těžko zahlédnout. Z celého jara mne nejvíc fascinuje sluníčko a jeho hřejivé účinky, které k mému životu neodmyslitelně patří neboť jsem přesně ten typ, pro který sluneční paprsky znamenají načerpanou energii.

         Psát o jarní přírodě v době civilizační devastace všeho přirozeného, kdy je nám příroda prezentována snad už jen formou pochybných a mělkých reklam, mi připadá bláhové, ale protože slovo příroda chápu jako věc nutnou k přežití, pokusím se pohled z okna popsat tak, jak ho vidím já.

         Takže, jak už jsem se již několikrát zmínila, pohlížím do přírody ze čtvrtého patra a to i tehdy, když sedím u civilizační vymoženosti zvané počítač. Když si nasadím své dioptrické brýle do dálky, dokážu přečíst i to, že za tím velkým parkovištěm, které máme přímo před domem, je něco, co zdánlivě připomíná kravín s nápisem Supermarket Edelta, který nejspíš z důvodů tvrdé konkurence velmi těsně sousedí z dalším kravínem jménem Penny market. Když pootočíte hlavou lehce doleva, nemůžete přehlédnout, že ten neonový nápis, který vidím i já a bez brýlí, je čerpací stanice „JET“. Ovšem dlouhý pohled do dálky napovídá, že přece jen nějaká ta příroda tu kdysi byla. Bylo to nejspíš v dobách, kdy „láska vítězila nad nenávistí“ a příroda nad civilizací. Kdysi, když jsem ještě neměla počítač a mobilní telefon a netrápil mě fakt, že nemám ani stůl, jsem se z okna dívala často a ráda. Tenkrát za tím velkým parkovištěm totiž nebylo nic, než velký sad plný stromů, které byly na jaře obsypány květy a tak při pohledu z okna působily dojmem, že máte pár kroků k tomu, abyste se ocitli v pohádkové zahradě, ve které se sny stávají skutečností tak snadno, jako se ženy v mediálních reklamách stávají šťastnými a bezpečnými jenom těch několik dní v měsíci, kdy mají „své dny“. Sen se rozplynul a zbyla holá skutečnost, která připomíná torzo jakési pláně, na jejímž konci místo stromů vyrůstá elitní osada místních zbohatlíků, která dostala nelichotivou přezdívku „Beverly Hills“. Napadá mě, že je úplně jedno, co na samém konci bývalých sadů stojí – teď, když z nich nezbylo nic, než zpustošený plevel a tak, pokud si chce člověk při pohledu z našeho panelákového okna „udělat radost“, musí své oči nasměrovat napravo, kde se pyšní svou jednoduchostí gotický kostelík, připomínající v této žalostné scenérii odloženého sirotka. Nikdy jsem ale nebyla tak blízko, abych si ten kostelík detailně prohlédla – nejspíš ze strachu, abych nezjistila, že místo bohoslužeb, křtin a pohřbů se ta pýcha gotiky, která zdálky vypadá tak posvátně – stala ruinou, sloužící jako útočiště fetu chtivých dětí, plnících si své sny prostřednictvím injekční stříkačky anebo snad proto, že se nechci okrást o iluzi starobylé kultury, která z mého okna působí tak opravdově a uvnitř připomíná koncertní sál plný plastu a kabelů.

         Nemohu už bohužel napsat nic o přírodě, kterou by bylo možno zahlédnout z mého panelákového okna ve čtvrtém patře, nemohu se ani rozplývat nad žádnou další stavbou, která by lahodila oku, protože bych musela lhát a lhaní je vlastnost, která nepatří mezi mé oblíbené, zvláště, když se nám jí v době civilizačního rozmachu a mediální revoluce dostává denně v takové míře.

A přece jsem se v mém pohledu na přírodu nejspíš dopustila malé lži a to hned na začátku, když jsem napsala, že příroda mě nikdy nedojímala k slzám. Myslím, že to není pravda, jen si ten pocit nedokážu vybavit – je to už hodně dávno.