aneb sny a skutečnost

kapitola čtvrtá: zkusmo na slovensko.

jana kouká z okna slovenského rychlíku. a narozdíl od špinavého okna, jezdí ráda. pravda, to nastupování je děsné a vystupování ještě horší s těma jejíma nožkama. rozhodla se po letech, že se na ně už nebude zlobit. proč se hádat, kdoví, jestli za to vůbec mohou. petr ji naučil, že je dokonce může i mít ráda. říká, jak miluje ty malé kovbojské roztomilé nožky. poprvé se tvářila, že to neslyší. jenže je to jako u dětí, budou tak dlouho opakovat svou poznámku, kterou vytrvale ignorujete, až to vzdáte. má roztomilé kovbojské nožičky a je ráda, že jí donesou. „je celá podměrečná a, narozdíl od sklenky, milá, i když...“ jak říkával děda. děda měl drsné vtípky kdykoliv po ruce, ale nikdy se nedotkly ostří nože.

do kupé si přisedly dvě prdelatky, matka s dcerou, a klidně by si mohly uhníst třetí. nakoukne krásnej kluk. úsměv a jde dál. ach jo. proč vůbec kouká po klukách? proč? jsou hezcí, milí, zajímaví a blbí. a proč ne. nic nechce a nic nenabízí. tak proč ne. je přeci ženská. á, hezký průvodčí a dovede se taky usmívat. děkuji slečno a ještě jeden vykouzlí. a život je fajn. vrací se: „a kdyby jste potřebovala se zavazadlem pomoci, budu na vás myslet“. no jejda! petřík trošku pobledl, a to tady ani není... snad mu to vydrží. jsem zlá, jsem zlá! a jana se usmívá.

prdelatka mladší je docela pěkná, ale ksichtí se stejně jako děsná mamina. je mi tě líto, holka. a je to vůbec výmluva? a ospravedlnitelná? ne! dítě krade a je to zloduch a je to chudáček, milá paní, „víte vy vůbec, jaký má život?“ hajzlík je to, i když z kanálu. kanál nepomůže, ale neomlouvá. a prdelatka mladší si přesedne. naštěstí nezavání, dokonce to není ani laciná vůně, jakou by čekala. nesmí jen tak soudit. už kolikrát na to dojela. u petra taky. dělala si z něj šoufky, které jí nikdy naštěstí nevrátil. neměl potřebu. anebo ji měl už na škole tak rád? nemluví o tom. říká jen, že se rád díval. rád se díval na ni a usmíval se při tom. nikdy si toho nevšimla. i když jednou na přednášce psychologie se na něj zlostně, opravdu zlostně koukla, protože cítila ten jeho pohled a měla pocit, že to souvisí s přednáškou o introvertech.

napije se z kávy s víčkem, kde je značka asi pro recyklaci, s tečkou. a ta tečka se pohybuje. je vystouplá, a když nahne, byť jen jemně, hrnek, tečka uskočí. výměna průvodčích, tedy sprievodcov. a můj svalnatej ženich v trapu. život. sprievodca je komisní, ale nakonec se zeptá. „keď budete potrebovať, pomožem s tým batohom“. poděkovala jsem. v kupé je teď s rezatým čahounem a jana se nemůže rozhodnout, jestli je tak ošklivý, anebo zajímavý. obojí. pousmál se a hodil do ruda. stydlín je to! a neopeřený! už není tak ošklivý. a jana se usměje víc. klučina neví, kam s očima, kam s nohama, a je jí ho líto.

• studuješ? ptá se jana.
• nie, dokončil jsem lesnícku.
• a jsou tam i holky? proč se tak blbě ptá, vždyť mu není patnáct.

promiň, to je hloupá otázka.

• samý chlapci. boli sme tam len my, chlapci

• já jsem asi moc zvědavá, ale znám to jen z příběhů.

vstoupil dědek, a vzteky byl celý bez sebe. pichlavé oči, a jen plamen a shořet. předlouhej klučina měl „práci“ a celej se zmenšil, až ho skoro nebylo vidět, nebýt těch dlouhých nohou. dědek si něco mumlal a žhnul a jana neměla chuť na slovenskej táborák. a nejednou babka jako z pohádky a se šátkem a: „kam idete, slečna?“ „já len toť, kúsok“ a řekla jméno z pohádky, kterou jana ještě nečetla. „a taký veľký batoh, a ty taká maličká. a uzdvihneš? napokon, dievča súce maličké, a len ten galganisko jako fujara može“. jana se zasmála a dědek zhasnul. dlouhatej klučina se vyroloval z klubíčka, nebo klubka. sprievodca přišel a že prej na příští musí přesedat. sprievodca počká, aby pomoh´, a popřeje šťastnú cestu.

jana stojí na nástupišti skoro ztracená a přemýšlí, co se stane, když ji batoh převáží a na zemi se bude válet srandovní brouček s malýma kovbojskýma nožkama a s obrovskýma krovkama na zádech.

z knihy  cesta do paříže