I.

Granule tmy se rozpouští

v anténách u zpěněné hladiny večera,

dole jen suchý rozkašlaný vzduch

a ještě níž vysychají nádrže na déšť.

A byt; přetékající bazén světla,

náhlá kapsa plná teplé hlíny,

vsaje tě do sebe.

V umývárnách, říkala,

jen roste špína, bují prach,

vřídlo letních šatů je zanesené

cizími vlasy.

Po dlaždičkách se popínají prsty,

odtrhni je a podej jim ruku - trochu žahají.

A nepatrně života jak v šedé krajce plísně;

staré mýdlo se ještě trochu škube

jak useknutá ryba

jako touha, která jediná

se může živit hladem.

V čističkách tmy se usazuje lógr,

a touha - to už jsem říkala…

kudy se ale vyvlékneme z těla?

II.

Báseň je zábradlí,

jen nikdy nevím, na které jsem straně.

Nemám strach obtisknout se do rozměklé zdi,

být prázdnou vypouklinou po vlastním těle,

holobýt -

jarní světlo se boří hlíny,

chodí mi výpisy, jmenuju se, jsem.

III.

Zkamenělá hnízda

ponožek v rohu a v mokřadech pod nízkým stropem

zadýcháváš se.

Vysklený pohled už nebubnuje do stěn.

Jen deštěm se naplňují koryta a rezaté trubky

zní

a proraženými otvory se řine

náhle povolený zvuk.