Léto, aneb pohled okem zrozence z hvězd

      Třicet stupňů ve stínu stromů, tajemné vábení hlasu vody, svůdné křivky květiny bez vody. Je léto a slunce zapadá nad plantáží domů velkoměsta. Zvláštní barevnost věcí, jenž zachycuje barvoslepý okem. Tam z dáli od nikad opět hraje blues. Blues s hvězdným orchestrem, doprovod toulavců a dětí ulic. Brouzdají uličkami od kavárny ke kavárně. Dají si sifón a zase jdou dál. On utrhne květinu, ona si přivoní a zase jdou dál. Mají čas. Volno, které jim dává svobodu v rozletu. Jsou jako ptáci, kterým opět narostla křídla. Jen vzlétnout… Ona, hraje si s vlasy. On drží ji za ruku a něžně pohladí po tváři. Bezstarostnost je jejich garde. Čas, jejich natvrdlý doprovod, kterého při možné příležitosti lze oklamat. A počasí?! Nepříliš důvěryhodný přítel, jenž nebere gáži…

       Třicet stupnů ve stínu stromů. Stromů, které stojí osamoceně na kopcích velkoměst. Stromů, jenž nabízí úkryt před pálivým kmotrem sluncem. Pod stromy jsou lavičky. Staré dámy s kaméliemi na nich vysedávají po poledních siestách. Vzpomínají na staré časy, kdy světem vládl klid, kluci honili káču a pila se žlutá limonáda za kačku. Pijí kafe z bandasky, pletou ponožky, okřikují manžely, pomlouvají sousedy... A strom pouze stojí, vše tiše poslouchá a nehlučně si roste. Pamatuje si ty dámy coby malé děti s panenkami. Jejich první krůčky pod stromy. Jejich první lásky pod svou korunou. Jejich děti, starosti… Strom stojí a pamatuje si. Je tady déle a dámy to vědí. Nedílná součást jejich pomalého života…tik tak… a léto běží…

       Třicet stupňů ve stínu stromů. Šepoty prstů, splétající se ve víru touhy přiblížit se jeden k druhému. Dotýkají se, pohrávají si sami se sebou, hladí se, splývají, padají… ulehájí do trávy a spí. Zdají se jim sny. Sny o cestách. Sny o vlacích. Vlaky, cloumají v základech a fičí do nikam. Lidé v kupé se baví mezi sebou. Jen ti, kteří se znají. A cesta za oknem pomalu utíká. Osm lidí,osm tváří, osm … jenž se sešli v kupé, v létě, v třiceti stupňovém horku. Stařík, kolem šedesátky, s bílím plnovousem, píše báseň na kus ubrousku od pizzy. Malý kus ubrousku, velký kus romantiky, jenž se snaží vmáčknout na malý cár. Báseň o svých toulkách, láskách, vzpomínkách… A verše mu tiše klouzají z úst. Kupé ho němě poslouchá. Je horko, 30 stupňů ve stínu a sny o vlacích se stávají skutečností, jen staříci jsou mladší, něž se ve skutečnosti zdá...

       Třicet stupňů ve stínu stromů pomalu ztrácí na kráse. Lidé se sbírají domů a krokem tanečním odcházejí směrem k velkoměstským domovům. Dámy s kaméliemi dopletly a dopily čaj. ONA, posadila se na tramvaj, poslala polibek po směru větru…ON, zachytil ho a schoval si ho do kapsy na další den pro případ samoty. A prsty? Prsty se probouzí a dosnívají si sny o básních a jejich toulkách… Je večer. Teploty padají. Měsíc už vyšel a na hvězdy se jenom čeká. A z dáli doznívá blues. Velkoměsto jde spát. Na severu se zablesklo… jak bude zítra? A vy to víte...