zmáčkni knoflík

hlásají nápisy ze všech stran a chybí už jen hlas slyšitelný ze sexmise - „spolkni prášek“ (mimochodem, skvělá polská sci-fi, která dnes pomalu nabírá na skutečnosti.)

a naše mhd snad už ve všech městech má takovýto knoflíček u dveří, který předem ohlášený tak vyděsil mou drahou a lepší polovičku. a ten knoflík otevírá, anebo taky někdy ne, dveře těchto přibližovadel, kterým v praze říkají socka. naštěstí jen v praze jsem proto na chvíli a takto nuzně označen, když si zatoužím zmáčknout onen knoflík, protože proč jinak bych jezdil dopravou? a tak si jezdím a mačkám tu tramvaj, tu metro a jako povyražení přidám autobus. a tento autobus, kterým denně takto obcuju a před šestou ranní, mi umožňuje celkem beztrestně si zmáčknout onen knoflík a třetí měsíc s radostí mi až dnes zkazí řidič s přímo výhružným dotazem - a vidíte snad tady někde zastávku na znamení? - no nevidím, v klidu odpovídám. - a proč se ptáte? i když mi už začíná svítat. - už dlouho vás pozoruju, jak zuřivě (!) mačkáte ten knoflík, který je ale výhradně jen pro zastávku na znamení! - a který je pro dveře? ptám se zatím kupodivu pořád v klidu a nevytočen. - žádný! a proč by proboha měl?! - a vy máte po ránu nějak mrzutou náladu. pořád klidný a odcházím.

ale co bude zítra? dnes se mi málem zhroutil knoflíkový svět dopravy, který si naštěstí odpoledne napravím.

ps: koukám na důchodce a puberťáky, který berou útokem každé dveře a přemýšlím, který z nich mě vyškolí