Bylo to pět minut, co ji tu tak našel: ležela na zádech s na stranu vyvrácenou hlavou, z jejích prázdných očí sršela nepřítomnost, paže měla doširoka rozpřažené a všude kolem toho se válely celé hrsti bílých prášků. Jako první zavolal záchranku. A pak ji dal napít sklenice osolené vody, aby se vyzvracela přesně tak, jak mu řekli. Avšak pouhá sůl byla pro její bezvědomé tělo málo a tak ji začal dávit svými prsty, až se konečně zadařilo a pár bílých, rozleptaných pilulek dopadlo v terči žaludečních šťáv na chladný obklad kuchyně. Jen se lehce sklouzly a jemu bylo mu až moc dobře jasné, že to není všechno a tak to celé ještě několikrát opakoval.
Sůl, voda, prsty.
Sůl, voda, prsty, až z ní tekla jenom ta čirá bezbarvá voda. To všechno stihl za pět minut a teď již neměl co jiného dělat, než ji držet v náručí a čekat na příjezd sanitky. Kůži měla bledou, až skrz její víčka prosvítaly mrtvolně modré duhovky – tak se dokáže tělo ztrácet přímo před očima. Objal ji ještě pevněji, aby jí byl co nejblíže. „Miluji Tě, slyšíš? Miluji Tě, musíš bojovat! Pro tvou rodinu... i pro mě a všechny lidi co tě mají rádi, musíš bojovat, prosím,“ úpěnlivě dořekl a znova se zadíval do jejích nedostupných očí.
Ať děláme, co děláme, nemůžeme se s volaným číslem spojit, znělo mu před hodinou z telefonu. Volané číslo je nedostupné, zkuste si za ním dojít pěšky. A tak opilý nasedl do auta, což nikdy před tím neudělal, a dojel do jejich společného bytu.
Budu doma, musím se učit na zkoušku... Vždyť jdi za přáteli, nevím proč by jsi měl jen kvůli mě zůstávat v pátek večer sedět zavřený v bytě.
Z jeho vzpomínek jej náhle vyrušil třes jejích prstů. Zpočátku byl skutečně slabý a přicházel jen občas, avšak poté se v rytmu vteřinové ručičky, jež na nástěnných hodinách neúprosně cvakala, zhostil celých dlaní, které ohýbal, napínal a kroutil, div se v nich kosti nezlámaly. A celý ten proces postupoval dál, šířil se po rukou a nohou, na nichž kůže dula v malých vlnkách. Vždyť takhle mají vypadat šneci a slimáci lezoucí po skle, projel mu hlavou obraz z jejich první, tak moc deštivé, dovolené, a ne člověk! V zádech ho zamrazilo a do oči se mu nahrnuly slzy. Nevěděl jak víc ji pomoct.
Ach vědět to tak!
Znova ji objal a roztřeseným hlasem šeptal do uší: „Miluji Tě, lásko, proboha bojuj! Musíš bojovat!“ Ale proč má bojovat? Proč tu leží? Ta slova se mu zasekla v krku a to víc jej tlačila; teď by býval přísahal, že se mu navždy usadí v krvi, vystoupí z páteře a vytlačí na kůži jako nějaký cejch nebo satanovy rohy, měl pocit, že se mu vryjí do šedé kůry mozkové a již nikdy nedají pokoj.
Vždyť měli ideální vztah. Miluji Tě, říkali si každou chvílí. Ona se celé dny usmívala a vypadala tak šťastná! Zatímco on žil jen pro ni, v životě by ji nic zlého neprovedl. V životě by jej nenapadlo, že je všechno jinak. Ach, proč tu má milá ležíš? Jsem já ten tyran, jenž tě ztýral?
Teď ji začalo pulzovat i břicho a dech se stal tak mělkým, že jej cítil jen těsně přitisknut na jejích rtech. Co jen dělat? Vstal a přešel po místnosti možná doufaje, že jej při tom něco napadne, že potká zázrak anebo alespoň modrá světla za zatáhlými záclonami; ale nic z toho se nezjevilo a tak se jen podíval na ty odporně tikající hodiny. Uběhly pouhé čtyři minuty!
Znova k ní ulehl a když spatřil, jak jí modrají rty a tváře, dal se do zběsilého pláče. Dýchá? Dýchá. A srdce tepe? Srdce tepe jako o závod! Jedna ze slz mu skanula z lící, prolétla přímo naskrz jejím mizejícím tělem a zastavila až na podlaze. Káp. Oči se jí pod zavřenými víčky míhaly, jako když se člověku zdá hrůzně zlý sen. „Lásko bojuj, musíš bojovat,“ trhal se z kořenů reality a vnímal blížící se útěchu klamné naděje, „musíš bojovat, bude to dobré.“ Trochu se uklidnil a pak znova začal svým komíhavým hlasem, jelikož zrovna tyhle věty spatřoval jako svou jedinou možnou pomoc v této chvíli. „Lásko, já to všechno spravím, aby ses už nikdy nemusela trápit. Já to všechno spravím... i kdybych za to mohl já a měl hned zítra ráno odjet na druhý konec světa, jenom prosím tě bojuj!“
Znova zkontroloval její dech, jestli by neměl začít resuscitovat, avšak v tom mu doušek jejího vzduchu vlétl přímo do úst. Vyděsil jej, jelikož v něm cítil kovovou příchuť prchajícího života. Uběhly další dvě minuty. Srdce se roztepalo, div nevyskočilo z hrudníku, avšak její prsty, i navzdor tomu zběsilému bušení, začaly pomalu a hrůzně chladnout.
Již neměl co jiného dělat, než sledovat jak umírá. Něco jí zabíjelo zevnitř, něco malého a neviditelného ji sžíralo útroby, až se všemu tomu dění pod - ještě stále hebkou a voňavou - kůži dalo jen stěží uvěřit. Nikdy nedokázal pochopit, co to ten život vlastně je a jak celý ten složitý proces funguje. Vzpomínal na složité vzorce na tabuli v učebně chemie a biologie, vzpomínal na barevné obrázky mitochondrií, jader i celých buněk, vzpomínal na rozsáhlé náčrty Života, které se snažil pochopit a stejně nikdy nepochopil, takže ten Život jen tiše a s úctou obdivoval. Byl tím božím strojem ohromen. A o to víc teď, když sledoval jeho konec. Ale může to člověk vůbec kdy pochopit? Může člověk pochopit začátek, konec i samotnou existenci?
Zpoza závěsů se vydralo modré světlo a za chvíli i pár krátkých ale razantních houknutí. Dech již nerozeznával, pod víčky nastal klid hlubokého spánku a tep? Ten se tisíci údery v minutě slil do pouhého mrtvolného klidu, kdy už nic nebuší. Rozpletl jejich dlaně a vydal se dolů ke dveřím.
Neslyší, nedýchá, netepe, chladne, nežije. Je mrtvá! Je mrtvá! Znělo mu na každém schodu a o to víc na těch, které přeskakoval po dvou nebo po třech. Otevřel dveře a dovnitř se vhrnuly tři postavy v červeném. „Kdy a co si to vzala?“ „Nevím,“ projelo jím zděšení, že si nic nepamatuje, jakoby byl v nějakém strašném snu, „proboha nevím.“ A tři již nic neřekli, jenom se sunuli nahoru tak rychle, že jim naprosto nestačil. Je mrtvá! Je mrtvá! Znova se ozvaly ty dlouhé strašné schody.
Když konečně doběhl nahoru, ležela již na nosítkách zabalená ve stříbrné fólii, všechno se blyštilo v omamné mlze, z ruky ji směřovala infuze a do očí svítila baterka. Byl udýchán, obalen mdlobami z toho dlouhého běhu. Všechno kolem se pomalu roztékalo a lesklo v pestrých barvách.
„Nebojte se, bude to dobré. Sítnice reaguje, chce to jen dát čas infuzi... Bude to dobré, “ řekl mu kdosi. „Pojedu s vámi - musím ji vidět,“ odpověděl stěží. „S námi jet nemůžete a sám také nejezděte – vypadáte opile. Radši zůstaňte tady a přijďte ráno.“ A někdo další řekl s péčí v hlase: „Jste v pořádku, nechcete něco na uklidnění?“
Bude to dobré, bude to dobré, zaznělo mu hlavou jako obrovská ozvěna; svět kolem zasypalo oranžové zrno a on se sesunul k zemi. „Jsem, nechci,“ odsekl docela uraženě, díky čemuž ji bez dalšího otálení zvedli, vypochodovali ven a zabouchli dveře. Houk houk, ještě udělala sanita, když odjížděla a pak tu bylo zase jen pusté ticho.
Seděl přímo v těch zvratcích, které mu jemně obtékaly kolem prstů. Cítil, jak mu zlehka naleptávají kůži a derou se tak do něho samotného. Přišly ty odporné zaryté otázky: Proč se to stalo? Proč zrovna tohle trápení v sobě ukrývala, když mi vše ostatní vždycky řekla? Vždyť oni dva se spolu bavili o všem a to tak samozřejmě, jako se baví člověk v duchu sám se sebou. Se mnou o všem, jen ne o mě. Snad za to všechno můžu já? To já jsem ji trápil a nic neviděl?
Najednou měl plné dlaně prášků přímo před obličejem. Byly olezlé, obalené smrdutými žaludečními šťávami, avšak jeho i tak naplňovala neodkladná touha a chuť je všechny sníst jako nějakou hostii. Mohl za to strach z toho, co přinese zítřek. To mě nenávidí? To jsem ji tak týral, že chtěla radši zemřít?
A své dlaně pomalu přiblížil k ústům. Co přinese zítřek – co dala a co vzala by temnota? Zůstal tak, strnul v té póze jako nějaká socha a dlouze čuchal, společně se svým přemítáním, všechen ten odporný smrad, jenž se táhl nekončícím okamžikem.
To až za pěkně dlouho se pohnul, slunce již zlehka ozařovalo oblohu, zbývalo jen pár chvil a budou tu červánky. Vstal a několik minut sledoval blížící se den s nejasnými mraky, naskrz kterým se pak vydal přímým a jasným směrem: Nemocnice, aniž by věděl, zda-li se tu s tím deštníkem už netáhne naprosto zbytečně. |