|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
no jó, dříve. to lítali nad hlavou leda vrabčáči a kde je jim dneska konec? na venkově špačci, ve městě holubi a z těch pár kosů žádnej strach. ti holubi na náměstích byli o strach, to jo. nažehlené, nadržené rande u sochy a na hlavě potřísněný pozdrav letícího maniaka. mobil se nám ještě ani nezdál.
a jak jinak sdělit své milé a toužící, že smrdím a vypadám? hlava se dá ještě umýt, ale rameno, a ve svetru anebo v bundě, ani neucítím a o to klidněji, tedy klidně ne, to ne. ty nervy čekajícího puběrťáka na svou vytouženou... netuším, jestli se v tom dnes liší. na první pohled se mi zdá, že kluci jednak vůbec nečekaj, a pak, na ty holky ještě hodí hubou. nepřijdeš-li, přijde jiná. ale nakolik je to už moderním pravidlem... nevím.
k těm holubům, co představovali snad jediné nebezpečí, tedy krom příbuzných a známých. stačilo se vyhnout těm místům, kde poletovali tito všichni hatiči mého toužení, a byl klid. pravda, vyrůstal jsem na menším desetitisícovém městě a tam o podobná nebezpečí nebyla nouze.
- ty jsi nějak vyšňořený, slávku! čekáš na slečnu? a co ten holubák na rameni? a už jen vylézt tiše na komín a ten holubák letem dolů setřást. a nevím, co je horší varianta - jestli ten veřejný oznam o holubím neštěstí, anebo nic nevědět a dočkat se milované?
pak je tu ještě varianta, kdy o oném exkrementu víte, jen nevíte, co dál... čekat a smrdět? odejít a nechat čekat a už nikdy nevysvětlit? protože tohle žádná dívka na světě nepochopí. snad, možná, někde, jedna, nevím o ní. a možno ta, která se nechala potřísnit spolu s váma.
ale dnes si chodím parkem do práce a holub jen občas a chudák k tomu. vrabčáka už téměř ani slyšet. zato straky! straky dnes jsou tím pravým nebezpečím, co lítá někde nade mnou! holubi se zdržují na známých místech a prořídli. ale straky jsou za každým keřem, kde tomu chudákovi vrabčímu s chutí sezobnou poslední snůšku nového života.
jo, jo, zlatej vrabčák. to jen takové malé pozdravení na rameni a nikdy jinam, protože dobře vychováni. ale dnes? vidím na zemi ty obrovité stříkance stračí a děsím se dne, kdy jeden nedopadne na zem a se smradem se potáhnu sám.
|
|
|
