Hořící touhu po romantice ve mně probudily trampské písničky zpívané na chmelových brigádách. Jinak jsem totiž žádného skutečného českého trampa neznal, a když jsem konečně nějaké poznal, byl jsem již příliš líný táhnout na zádech těžkej bágl, riskovat spaní pod širákem za hrozby deště a jiná příkoří českého trempování. Zůstaly tedy jen písničky. Ty se mi líbily moc, protože se v nich zpívalo o věcech, které bych v životě rád zažil, ale nemám na to. V tomto případě "nemám na to" neznamená, že nemám peníze, ale chybí mi to správné odhodlání.
      Po vypůjčení takzvaně nenaladitelné kytary (nebylo to s ní až zas tak zlé) jsem zjistil, že se sice dokážu podle příručky naučit akordy, i některé poměrně těžké s velkým barré, ale že nedovedu zpívat. To byl zásadní nedostatek, který jsem se pokusil vyřešit playbackem na tehdy moderním, nyní však již historickém magnetofonu Tesla B43, na který už léta sedá prach. Na jednu stopu pásku jsem nahrál na jedné struně vybrnkanou melodii, na druhé jsem za přeslechu nahrané první stopy "přinahrál" pracně nacvičené akordy, abych je dokázal zahrát stejně rychle, jak se "zpívá", tedy přesně pod záznam první stopy s melodií. Když jsem pak přehrál obě stopy současně, vzniklo amatérské kytarové duo, které se podle mě dalo dobře poslouchat. Kadence jen lítaly, protože autoři zpěvníků v nich příliš mnoho chyb nenadělali. Jenže se mi to zdálo všechno nadměrně pracné. Jedna písnička mi trvala i několik hodin, než jsem ji "spáchal" do stavu poslouchatelnosti. Časová náročnost byla asi stejná, jako když nyní cpu noty do Sibelia a pak se to snažím zaranžovat (aranž většinou odpadá, když mám noty přímo pro klavír, ale většinou mám jen melodii a akordové značky, ze kterých musím spáchat doprovod i bas. Někdy se to i podaří. Ale to jsem odbočil.
      Když mě kytara zklamala, hledal jsem jiný nástroj, při jehož použití by nebyl zapotřebí zpěv. O takzvané mistrovské současné hře melodie i doprovodu na jedné kytaře jsem tehdy (před 30 lety) snad ani nevěděl, a i kdybych věděl, chodil jsem tehdy do práce a nezvládl bych chodit na nějakou večerní hudebku. To se týkalo i elektronických varhan Harmonika Hořovice. Koupil jsem si ten nejlevnější typ a i ten stál v roce 1981 kolem 5000 Kč. To bylo tehdy hodně. Ale já po těch trampských písničkách opravdu moc toužil.
      Po nějaké době samoučení jsem dokázal zahrát pravou rukou jedním prstem melodii a levou akordy, ale z těch akordů jsem hrál jen základní tón a kvintu. Znělo to kupodivu poslouchatelně, jen jaksi chyběly tercie, takže mezi moll a dur nebyl rozdíl, což mně, když jsem nastudoval příslušnou teorii, začalo poněkud vadit. Akordy byly samozřejmě v nižší poloze než melodie, takže zněly dobře právě jen v těch kvintách, bez tercie. Jednalo se tedy o širokou harmonii, která jako jediná je v hlubších polohách použitelná a poslouchatelná. To jsem bohužel tehdy ještě nevěděl, zjistil jsem to však empiricky, když jsem do akordů přidal tercii. Moll a dur se náhle daly rozlišit, ale akordy zněly ve stejné (tj. hluboké) poloze blbě. Přidáním tercie se široká harmonie změnila v těsnou a ta se v nižších polohách nepoužívá. To jsem taky tenkrát nevěděl. Tercii jsem neměl přidávat do akordu, ale k melodii, tedy hrát pravou rukou (aspoň) dvojhlasně. Při náhodném prohlížení klavírních not jsem zjistil, že se takhle skutečně hraje. Jenže já už měl navždy zkažený prstoklad, levačkou jsem hrál (v hluboké poloze) akordy a pravačkou, jedným prstíkom, melódii.
      Když jsem akordy transponoval výš, aby lépe zněly, musel jsem totéž udělat i s melodií. Vstoupil jsem tím do svého "modrého" F-durového období. Na těch primitivních klávesách Harmonika znělo všechno nejlíp, když jsem to transponoval do F–dur. Výš už to nešlo, nástroj měl jen 3 oktávy s nejvyšší notou F. Proto F-dur.
      Opět jsem zapřemýšlel o klavírní škole pro začátečníky. Bylo mi jasné, že hraju blbě a teoreticky mi začínalo být jasné, proč. Doprovodné tóny se mají hrát těsně pod melodií a nikoli v basu, kam jsme je sveřepě cpal já. Jenže už jsem měl tenkrát občas deprese, byl jsem třikrát v Bohnicích a chodit do hudebky pro začátečníky ve svých 36 letech jsem se i styděl, takže vše zůstalo při starém. Hrál jsem nesprávně na českých varhanách, ale pak jsem si koupil Casio a u něj byl kupodivu tenhle nesprávný, ale technicky jednodušší styl hry hardwarově podporován: část klávesnice se dala přepnout na doprovodnou, její tóny se tím zvýšily o oktávu, takže doprovod v těsné harmonii zněl náhle ve vyšší poloze a byl tudíž mnohem poslouchatelnější. Dokonce bylo možné zahrát durový kvintakord jedním prstem, pokud se nástroj přepnul do funkce Casio Chords. Já si to párkrát vyzkoušel, ale pak jsem se vrátil ke svému původnímu způsobu hry, tedy každý tón akordu jedním prstem levé ruky. Casio se však musí přepnout do funkce Fingered.
      Začal jsem s klávesami v roce 1981, takže jsem se ani za 29 let nenaučil hrát na klavír, potažmo na klávesy, což je svým způsobem rekord. Do Sibelia píšu tedy pasáže, které technicky nejsem schopen zahrát. Pokud si potřebuju vyzkoušet nějakou harmonii, udělám to na Casiu ve funkci Fingered, ale do not se to snažím zapsat tak, jak by to asi zahrál průměrný klavírista – amatér. Když studuji své antikvární nebo v knihovně vypůjčené noty, vidím, že klavíristé jsou přímo prstoví ekvilibristé. Ale protože já to nikdy nezahraju, tak se takové fajnovosti do Sibelia ani nepokouším dávat. Kdoví, jak by to dopadlo. Přesto však, nejdřív díky NoteWorthy Composeru a pak díky Sibeliovi, jsem za rok udělal slušný pokrok, přestože při praktické hře jsem za posledních 15 let (co mám Casio) nepokročil ani o stupínek. Chybí mi potřebná trpělivost a chuť. Cpát noty do Sibelia je pro mě technicky snadnější než si cvičit na Casiu správný způsob hry. Já se naopak snažím podle správného způsobu hry a vedení hlasů "nasoukat" noty do Sibelia.
      Pokud se jedná o mou vlastní skladbu, což bývají většinou různé improvizace na Casiu, nepíšu už noty na notový papír, ale datluji do NoteWorthy Composeru jen melodii. Composer lze totiž obsluhovat asi třikrát rychleji než Sibelia a zároveň mi na příkaz Audit Bars správně umístí takové čáry, čímž zkontroluje rytmus, který mi jaksi není zhůry dán.

Když hoří touha

Verze v Dmoll:
Když hoří touha, vzpomínka pouhá k radosti postačí.
Příteli z mládí, mějme se rádi, svět bude jinačí.
Často se stává, že dobrá zpráva člověka potěší.
Když našel lásku, když vyhrál sázku, hned je svět krásnější.

Mezihra v Dmoll:
Najdu kdy lásku, tuhle otázku dávat si nestačí.
Překrásné chvíle, ty štěstí míle, když byl člověk mladší (na –ší přeskočí do Ddur)

Refrén v Ddur:
Do mlhy přístav se halí, já na molu
hledím do dáli.
Večer se k nebi zadívej, a konečně
lásku svou mi dej.

Mezihra v refrénu:
Hvězdy a polární zář
přístavu jsou noční tvář.
Ve dne však sluneční líc
září jak hvězd na tisíc.

Opakování hlavního motivu refrénu:
A znovu sám sebe se ptám, proč na molu
na tebe čekám,
když vím, že nikdy nepřijdeš, ani s lodí svou
tu nepřistaneš.