Bankomaty nemám rád. Mají poměrně složitou obsluhu, k tomu nejbližšímu musím jezdit autobusem, musí se stát fronta jako v lékárně a navíc – hlavně – jde vám přitom o peníze. To je patřičný důvod k velké nervozitě a stressu. Proto jsem se dlouho bankomatům vyhýbal.
      Jenže člověk občas prachy potřebuje, zejména když listonoš s důchodem má přijít až za několik dní. Proto jsem se konečně k bankomatu odvážil. Někdy předloni a s asistentem. Fronta naštěstí žádná nebyla, měl čas mi všechno vysvětlit a nakonec jsem zadal PIN a peníze jsme úspěšně vybrali.
      Asi za rok se situace opakovala, ale tentokrát jsem se k tomu odpudivému a složitému bankostroji vydal sám. To jsem neměl dělat. Pokud totiž určitou sekvenci akcí nedělám často, určitě ji zapomenu. Aspoň částečně. Já dokonale zapomněl, jak se ta blbá karta do bankomatu strká. Naštěstí opět nebyla před bankomatem žádná fronta, ale tím pádem nikdo, koho bych se zeptal. Postupoval jsem tedy zkusmo, vyzkoušel všechny možné polohy karty, než mi ji bankomat přijal. Tekly ze mě tenkrát potůčky potu, ale když ten robot kartu přijal, dalo se s ním rozumně debatovat přes obrazovku. Ale nejistota při vkládání karty mě ubezpečila v názoru: never again. Marně mi to Renata do telefonu vysvětlovala. To by musela být se mnou a sama mi tam kartu správně vsunout. Má v tom cvik: bydlí v Jeseníku přímo v centru, do bankomatu chodí často, protože si nechává připisovat důchod na účet. Dokonce pomáhá s výběry jedné sousedce, které činí peněžní stroje také velké potíže, ovšem té paní je přes 70 let.
      Tento týden jsem zůstal nečekaně bez peněz: pečovatelka chtěla zálohu, tak jsem jí dal poslední tisícovku. Zbývala dvoutisícovka, kterou si rezervuji pro platby asistentovi. Účet za minulý měsíc zásadně přichází několik dní před důchodem a termín zaplacení je "skoro okamžitě". Platí se bankovním převodem na účet Heweru (odkud pocházejí moji asistenti), ale původní asistent to dokázal zařídit, abych mohl platit peníze přímo jemu. On to pak na patřičné číslo účtu a variabilní symbol dokázal z domácího počítače nějak dostat. Postupu a následným záhadným peněžním tokům jsem nikdy zcela neporozuměl. Já domácí bankovnictví na počítači ze zdravotních důvodů nevedu – vždyť i všechna hesla si zapisuji do nechráněného souboru Hesla.doc
      Nový asistent si mou poslední dvoutisícovku vzal, vrátil mně na ni 400 Kč a chtěl peníze poslat přímo z banky, protože přes poštu by se to prý nestihlo. Řekl jsem si: "jeho starost", ale můj peněžní šuplík zůstal náhle úplně prázdný. To se mi už dlouho nestalo. Měl jsem jen neurčitou částku ve dvoustovkách a stovkách, abych měl na drobné nákupy u Tran Van Dong-a. On se ve skutečnosti jmenuje jinak, ale já mu řikám Tran Van Dong. A pošťák s důchodem přijde až ve středu.
      Zkrátka nastala doba, kdy bylo třeba opět nastoupit do autobusu (letos teprve potřetí) a jet jednu stanici do Arkád, kde je nejbližší bankomat. Zopakoval jsem si číslo PIN, nahodil "home dress code" a takto, převlečen téměř za bezdomovce, jsem se vydal na stanici. Bylo pozdní odpoledne – velmi příznivý čas pro návštěvu Arkád, protože ten prohnilej autobus má v tu dobu celkem lidský intervaly (5 minut). Zakrátko přijel a pohltil mě.
      První bankomat ve vestibulu metra zmizel. Zrušili ho. V Arkádách je jich určitě několik, ale já v tu dobu věděl jen o jednom. Stála před ním však docela slušná fronta penězchtivých lidiček. S frontami si od jisté doby dokážu snadno poradit: vytáhl jsem kartičku ZTP a postavil se na první místo. Dívčina, která tam stála předtím, mě s úsměvem pustila. Tak jsem vytáhl bankovní kartu a zeptal se jí, "jak se to tam strká". Ochotně mi ukázala správnou polohu. Karty, samozřejmě, čeho jiného. Když se totiž mluví o polohách, většinou se tím nemyslejí bankovní karty. Pak už jsem zbytek úkonů pro výběr z bankomatu zvládl.
      Když jsem pak přepočítal své "drobné" v peněžence, zjistil jsem, že mám ve stovkách a dvoustovkách, které mám nejraději, přes 2200 Kč. Celá včerejší anabáze tedy byla zbytečná. U Tran Van Dong-a totiž málokdy utratím při jednom nákupu více než stovku. Ono toho tam totiž moc k nakoupení není. Dneska tam budu muset ještě jednou: v 9 ráno totiž neměl rohlíky ani jiné pečivo.