Emil F. je jedním z lidí, kteří nemají rádi spánek. Důvodů k tomu mají mnoho, Emil F. má však jen jediný: spánek mu ze života, který mu už i bez toho připadá jako žalostně krátký, užírá každou nocí další a další až příliš bolestný kus. To se mu děje stejně tak jako všem ostatním bytostem, avšak na rozdíl od nich se s tím on není schopen nijak smířit...

To jen občas. Jen občas se najdou večery jako ten dnešní, kdy s namoženými svaly, se zanícením šlach a žil plných unavené krve, očima podlitýma a morkem svíravě křičícím ulehá do postele a nevnímá přitom celý ten akt jako odpornou zlodějskou povinnost, nýbrž jakési vykoupení.

A tak si tu tiše leží, aniž by sám o sobě věděl, a nechává dlouhou klidnou noc, aby uzdravila jeho nemohoucí tělo. Tedy alespoň trochu – o to málo, které se s každou takovou nocí zmenšuje. A měsíc, ledově zářící, čímsi neúprosně tažen oblohou, svítí oknem na jeho sinou tvář, pak druhým, zachází a vychází mezi mraky, třetím, až se tvář najednou z ničeho nic zvedá a odchází pryč.

Pod řadou vysokých stromů se táhne cesta. A po cestě dva páry nohou. Je to Emil F. a Linda T., na než, v rytmu jejich vlastních kroků, dopadá sluneční svit, hypnoticky střídán stínem kmenů: svě - tlo - tma – svě - tlo - tma – svě - tlo - tma, zatímco oni: Emil F. a Linda T., jejichž ruce by se měly dotýkat, plují tunelem spřažených větví a sledují všechny ty pulzující barvy - každý sám a po svém. Občas zavane vítr a nadzvedne kusy bílých chuchvalců, jindy on nebo ona promluví, aby se za chvíli tak či onak zase ponořili do ticha (šustí v něm tráva a listí), kterým - a přece spolu! stoupají na vrcholek kopce.

Je tu tak hezky, říká Linda T., když tam nahoře omylem ale šťastně upadne do trávy a pak v ní leží a sleduje majestátní nebe, aniž by se jí chtělo vstávat: Emile F., podívej na ty mraky! Avšak on není ani za nic schopen odtrhnout oči od jejího náhlého úsměvu k obloze - takže si tam oba leží a pozorují každý své.

Dvě naprosto rozdílné věci, dvěma naprosto odlišnými páry očí: jedny jsou barvoslepé a druhé vidí buď na dálku, anebo na blízko – ostatní je v mlze, v jejich výpovědích existují rozdíly gramatické (on/ona), místní (napravo/nalevo) i prostého vkusu (ode mne/mě), avšak oni i přesto všechno začínají nabývat dojmu, že se v čemsi nehmatatelném shodnou, i když to nejsou schopni pojmenovat, natož pochopit.

Ne, tehdy ještě ne. To až v průběhu života by na to mohli přijít; pochopit, že ono nehmatatelné cosi nezáleží na tom, na co se dívají a co slyší, nýbrž na nich samotných, že je to v nich, a oni pak díky tomu mohli konečně uzřít (kdyby na to přišli a Linda T. za dva týdny nemusela emigrovat s otcem na západ), že to cosi je kus člověka v každém z nás.

A právě takové kusy se nyní potkaly v doteku dvou dlaní. Emile! odtáhla se vzápětí Linda T., aby hned pokračovala: Ono je to... Víš, všechno je... Její hlas zněl vážně a smutně, i když se nutila do úsměvu. Je to složité, Emile. Koukla mu do tváře a on, netušíc, jakého omylu, co mu dojde až za pár dní, se dopouští, prohnul své rty a pomyslel si své: „o ženách, které nevědí, oč jim vlastně jde a dělají problémy.“ Zafoukal vítr a vzal s sebou pár těch věcí. Stébla se prohnula. Víš - já, chtěla se vrátit zpět k tématu, ale místo pokračování se ozval pouhý žalostný dozvuk hlásky „á“, po kterém zůstali jen nehybně ležet.

Počkej, povídá pak Emil F. - když vidí Lindu T., jak si podkládá hlavu dlaněmi, aby ji nebolelo za krkem, a současně s tím slovem projíždí rukama trávou, v níž chytá malé chomáčky bílé vaty, tady máš. Děkuju.

Bílé mraky táhnou oblohou od obzoru k obzoru, až jeden, co připomíná hlavu, hlavu slona, slona, hodinky nebo lebku, zcela zmizí, zatímco na protějších polích ten samý vítr, co žene ta oblaka, vytváří vlny, co jsou vidět jen z dálky – odsud, kde Emil F. po značné pauze opět prolamuje ticho: Mám rád tyhle chomáče. Padají z topolů, aby jejich semínka dolétla dál. Jsou to takové jejich nohy. Takový jeden jediný krok za celou generaci, když už se nedokážou hýbat tak, jako my.

Úsměv a druhý, pak Už musím jít a již jdou pryč. Jejich ruce se dotýkají, ale ty její vždy trochu ucuknou, jako by se bály nebát těch jeho; ty jeho to nechápu a tak aspoň čemusi věří, nebo spíš doufají, aby to nemusely vzdát. Kdybys příště šla, tak ti z těch chuhvalců udělám třeba celý polštář, aby tě nebolel krk. Ona se usměje, ale potom stejně zabouchnou dveře, což Emil F. již neslyší, nýbrž jen sleduje z povzdálí společně s Lindou T., která o patro a o další a o další stoupá schodištěm panelového domu stále výš. A to bylo toho dne vše. A nekecáš nám, co? Nekecám. Tak tedy.

Podpis zde:............., budí se Emil. F. ve zpocené posteli. Srdce tluče. Hrudník zhluboka dýchá, zatímco on máchá rukama kolem - prázdnou tak řídkou hmotou, až narazí do zdi a do nočního stolku a do matrace a do lampy, co začne dlouze a pečlivě ohmatávat, dokud nedonutí sám sebe uvěřit - že se skutečně nachází v tom světe, co nemá jen za přelud. A pak Emil F. pomalu vstává z reálné postele ve tvaru

obchází ten obdélník, vzpomíná na mládí, přenáší váhu z nohy na nohu, na Lindu, sune se do předsíně, kterou miloval jako tu první, dává si na sebe přehoz, na slzy, když ji navždy ztratil, odemyká a stojí na chodbě, na nekonečné výslechy mladýho kluka, co už tak trpěl víc, než se patří, zavírá těžké dveře a vidí přitom naskrz předsíní třetí okno v pokoji, v němž září měsíc, na bolest, co se vracela v každém z těch na stroji psaných řádků, klesá po schodech, jde vzhůru na ten dávný kopec, zahýbá v mezipatře, stojí tam s ní a neví, že ona odjede, míjí schránky nájemníků, vědět jaké by to bylo, kdyby nemusela..., klesá po posledních čtyřech schodech, stihnout ji říct..., z kapes vytahuje zubaté klíče, moct ji tak říct aspoň to blbé Ahoj, táhne za kliku vchodových dveří, nemít v sobě kus prázdna, překračuje práh, nemuset v sobě nést něco, co už nikdy nebude, konečně vychází ven a z toho všeho si přeje ji aspoň natrhat a ušít ten polštář, jenže je chladno. Moc chladno. Topoly už dávno odkvetly, jejich chmýří je fuč. Je listopadová noc roku 1997. A blížící se zima tíží Emila F. víc, než kdy předtím.