|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
ANTOINE DE SANT-EXUPERY (výňatky z knihy)
C I T A D E L A
...CÍTIL JSEM NA SRDCI tíhu, jako bych nesl na bedrech svět.
Osamělý, s pažema zkříženýma na prsou opřený ve večerním větru o strom, jsem byl zárukou všem, kdo ve mě potřebovali najít svůj smysl, neboť ho ztratili.
Ztratila ho matka, které zemřelo dítě. Stojí nad jámou, jakoby stála nad minulostí, která se stala zbytečnou.
Je jako houština lian okolo kvetoucího stromu, který je náhle mrtvý.
,,Co nyní s liánami?" říká si, ,,co nyní s mlékem, jenž ve mě stoupá?"
Anebo člověk pomalu stravovaný leprou, který je náhle odříznut od lidského společenství a neví, co si počít se vzněty srdce, kdysi v něm zvolna vypěstovanými.
...podobně jako strom, který rozložil síť kořenů a náhle zjistí, že vysílá jen marné výhonky a že nemá na zemi kde se zachytit.
Nebo člověk, kterému shořela stodola, či rytec, který ztratil pravou ruku.
Anebo kdokoliv, komu pohasl zrak.
........................................
,,NENÍ VÁM HANBA," řekl jsem, ,,za všechnu tu nenávist, rozkol a hněvy? Nepozvedejte pěst pro krev prolitou včera, neboť jste možná z té události vyšli obrozeni, tak jako vyjde dítě z roztrženého lůna, či z rozervané kukly křídlatý, krásnější živočich.
Co však můžete získat ve jménu včerejších pravd, které už ztratily podstatu?
Zkušenost mě totiž naučila, že když se dva popadnou do křížku a rvou se, že se to vždy podobá krvavé zkoušce lásky.
A plod, který se zrodí, nepochází z jednoho ani z druhého.
Ale z obou. A oběma jim vládne.
A oba v něm nacházejí usmíření až do dne, kdy nové pokolení podstoupí opět krvavou zkoušku lásky.
...Když vás uchopí a ukolébá noc, hleďte jak se podobáte jeden druhému.
A to platí i o těch, kdo vlečou ve vězeních obojek n a smrt odsouzených: ani ti se v ničem neliší od ostatních.
Je pouze třeba, aby se našli v lásce.
Každému z nich odpustím že zabil z lásky ke svým lidem, neboť o život se hraje pouze z lásky.
A z lásky ke svým zabil i ten druhý.
Toto se naučte chápat a přestaňte nazývat opak svých pravd omylem a opak svých omylů pravdou.
Vězte, že táž uchvacující jistota, která vás nutí zlézat vaši horu, uchvátila i toho druhého, který také zlézá svou horu. ...A když ne táž, pak stejně silná.
Vy však v tom člověku neumíte vidět nic jiného než to, co vás popírá.
A on zas vidí ve vás jen popření sebe.
..........................................
Na otroctví se nedá nic vystavět, nanejvýš vzpoura otroků.
Přísností se nic nezíská, chybí-li sklon k obrácení.
A jestliže obětovaná víra neměla žádnou cenu a je tu sklon k obrácení, k čemu přísnost?
...Co můžete získat masakrem, při kterém ani nevíte, koho zabíjíte?
Neuznávám tuto primitivní víru, na níž se mohou shodnout leda žalářníci.
.......................................
Proto není radno polemizovat.
Nikam to totiž nevede. Budeš-li polemizovat s lidmi, kteří se mýlí a ve jménu své vlastní jistoty odmítají tvou pravdu,
potom zas ty ve jménu své vlastní jistoty odmítneš pravdu jejich.
Přijmi je. Vezmi je za ruku a veď.
Řekni jim: ,,Máte pravdu, ale přesto na onu horu vystupme,"
a nastolíš ve světě řád a oni volně vydechnou v prostoru, který dobyli.
............................................
...Nebo když jeden říká: ,,Plodná je svoboda, neboť jen z ní se rodí člověk a životodárné rozpory."
A jiný: ,,Svoboda znamená hnilobu a plodné je násilí, neboť násilí je vnitřní nutnost a základní princip cedru."
A začnou navzájem prolévat krev.
Toho však nelituj, neboť zde je bolest porodu a vnitřní muka a volání Boha.
Řekni každému z nich: ,,Máš pravdu."
Neboť mají pravdu.
Ale vyveď je po jejich hoře o kus výš.
Sami by totiž další výstup odmítli, neboť to vyžaduje námahu svalů a srdce, ale bolest je nyní donutí a dodá jim odvahy.
...Neboť jsi-li strom, budeš slunce hledat ve výškách.
V tom s tebou spolupracují i tví nepřátelé, neboť na světě vlastně není nepřítele.
Nepřítel ti vytyčuje meze, dává ti tvar a pevnost.
A řekneš jim: ,,Svoboda i násilí jsou pouze dvě stránky téže nutnosti, nutnosti být tím a tím člověkem a ne jiným.
Mohu být tím a tím člověkem, ale ne jiným.
Mohu užívat té a té řeči, ale nemohu do ní mísit řeč jinou.
Mohu se řídit pravidly určité hry v kostky, nesmím však zničit hru tím, že její pravidla naruším pravidly hry jiné.
Mohu budovat, ale ne vykrádat a špatným užíváním zničit vlastní zásoby jako člověk, který špatně píše a hledí zapůsobit právě svými prohřešky, čímž sobě samému zamezuje možnost vyjádření, protože zničí-li u lidí smysl pro styl, nikdo už nad jeho knihou nic nepocítí.
............................................
...A všichni to vědí, neboť ti, kdo hájí svobodu, žádají vnitřní mravnost, aby byl člověk přece jen něčím řízen.
Četník je uvnitř, říkají.
A ti, kdo hájí násilí, zase soudí, že násilí znamená svobodu ducha, neboť máš pak možnost svobodně se ve svém domě procházet předpokoji, vykračovat si sály z jednoho do druhého, otvírat dveře, stoupat či scházet po schodech.
A čím víc zdí, a překážek a závor, tím větší je tvá svoboda.
A čím víc omezení ti ukládá tvrdý kámen, tím širší máš možnost volby mezi různými činy.
Ale když táboříš bez ladu a skladu v jedné místnosti, neexistuje pro tebe svoboda, nýbrž jen rozklad.
............................................
A všichni nakonec sní o jednom a témž městě.
Jeden však žádá, aby směl člověk zůstat takový jaký je, a jako takový jednat.
A druhý aby byl člověk hněten, neboť se tím uskuteční a bude moci jednat.
A oba ctí jednoho člověka.
Oba dva se však i mýlí.
První věří, že je člověk věčný a že existuje o sobě.
A neví, že takovým jej učinilo dvacet let vzdělávání, násilí a cvičení.
A že schopnost milovat pochází především z modlitby, a ne z vnitřní svobody.
To je jako s hudebním nástrojem, na který ses nenaučil hrát, nebo s básní, jejíž jazyk sis neosvojil.
A mýlí se i ten druhý, neboť věří ve zdi, a ne v člověka.
Jakoby věřil v chrám, a ne v modlitbu.
Vždyť v kamenech chrámu má cenu pouze ticho, které jim vládne.
A totéž ticho v duši člověka.
A duše člověka, která to ticho obsahuje.
To je ten chrám, před nímž padám na tvář. On si však udělal svou modlu z kamene a klaní se kameni jakožto kameni...
.......................................
Stejně tak je tomu s říší.
Má říše nemá být bohem, který by zotročil lidi.
Neobětuji člověka říši. Buduji naopak říši, abych jí naplnil člověka a vdechl mu život, a člověk pro mne platí víc než říše.
A jestliže jsem člověka podřídil říši, pak proto, abych ho zbudoval.
Nespoutal jsem člověka proto, abych vybudoval říši.
Zanech proto řeči, jež nikam nevede, a nauč se odlišovat příčinu od následku a pána od sluhy.
Neboť existují jen vztahy a struktury a vnitřní závislosti.
Já, který vládnu, jsem svému lidu podřízen víc, než je mně samotnému podřízen kterýkoliv z mých poddaných.
Když vyjdu na terasu,otevřen jejich nočnímu sténání, koktání a bolestnému křiku i radostnému ruchu, který chci proměnit v chvalozpěv boží, jsem tu v postoji služebníka.
Jsem jejich posel, který je shromažďuje a nese.
........................................
O těchto věcech se nikdy nepři, je to marné.
Nepři se ani o lidech. Vždy totiž směšuješ následky s příčinami.
Jak mohou vědět o tom, co jimi prochází, když neexistuje řeč, jež by to zachytila?
Může snad kapka vody v sobě rozpoznat řeku?
A řeka přesto plyne.
Může snad poznat jednotlivá buňka stromu, že je stromem?
A ten strom přesto roste.
Může snad vědět jednotlivý kámen něco o chrámu?
A ten chrám přesto stojí, uzavřen nad svým tichem jako sýpka.
Jak mohou lidé poznat vlastní činy, jestliže nepodstoupili osamělý, tvrdý výstup na horu, aby se pokusili v tichu uskutečnit?
Ano, tvar stromu může znát patrně jen Bůh.
Oni však vědí jen tolik, že chtějí jeden do prava, a druhý do leva.
A jeden hledí pobít druhého, který mu vadí a překáží, ačkoliv žádný z nich neví, kam směřuje.
Stejně nepřátelské jsou k sobě stromy v tropech. Drtí se navzájem a ukrádají si svůj podíl slunce. Les však přesto roste a pokrývá horu černou kožešinou, z níž se za úsvitu rozlétají ptáci.
Což je možné, aby řeč jednotlivce zachytila život?
............................................
Každého roku se rodí pěvci, hovořící o tom, že nemohou být války, protože nikdo netouží trpět, opustit ženu a děti,
dobývat území, z něhož nic nebude mít, a potom zemřít na slunci pod rukou nepřítele, s náloží olova v břiše.
...........................................
Když roste nebo umírá to, co lidi přesahuje, pak to zajisté - neboť jde o lidi - lidmi prochází, aniž to dovedou vyslovit.
Znamením toho je však jejich beznaděj.
A když umírá říše, poznáš to z toho, že ten či onen ztratil v říši víru.
A byl by omyl činit ho za to umírání odpovědným: on totiž na tu nemoc pouze ukázal.
Když se rozkládá morálka, poznáš to podle zpronevěřilosti hodnostářů.
....................................
...Nehleď proto na názory množství, neboť tě obracejí zpátky k tobě samému a brání ti v růstu.
Každý opak pravdy nazývají omylem, zjednodušují tvé rozpory a podněty tvého vzestupu odmítají jako nepřijatelné, neboť je mají za plody omylu.
Touží abys byl uzavřen ve vlastní sklizni, abys byl parazit, vykradač sebe sama a vyřízený člověk.
...Nech je hovořit. Jejich rady vycházejí z povrchního srdce...
Pamatuj si, že každý neřešitelný protimluv, každý nesrovnatelný rozpor tě nutí růst...
Jen takový chrámový pilíř dosáhl slávy, který se zrodil v průběhu dvaceti pokolení ze svého střetávání s lidmi.
A chceš-li růst ty sám, střetej se se svými rozpory: vedou tě k Bohu.
Jsou však i malátné stromy, které pouštní vítr neuhněte.
Jsou i malátní lidé, kteří se nedokáží přesáhnout.
Zabijí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí hledají v prostřednosti.
V jediné hospodě zůstanou na celý život.
Sami sebe nedonosili.
Nehledají slunce, nepodobají se stromům v houštinách lesa, stromům, které nikdy nezískají slunce do zásoby nebo zálohy, neboť svým stínem dusí jeden druhého.
Přesto se zvedají za sluncem stále výš jako nádherné hladké pilíře, které vytryskly ze země a cestou za svým bohem se proměnily v sílu.
...........................................
Bůh není dosažitelný, ale nabízí se člověku a člověk se v prostoru vytváří...jako koruna z větví.
............................................................
............................................................
|
|
|
