LIONEL
Ráno, interiér.
Vypravěč sedí u stolu v kuchyni, má na sobě župan a papuče, na stole stojí velký hrnek s čajem. Z hrnku se kouří. Vypravěč si čte noviny. Vypravěč je něco jako Vergilius, vede nás celým příběhem.
Do kuchyně vchází Smrtka, vypadá unaveně, jako po nějaké velké a dlouhé párty.
Vypravěč: Těžká noc?
Smrtka (unaveně): Těžká, dlouhá, spousta lidí.
V: A kde se konal večírek?
S: V Louranne, spadl tam strom na koleje, velké neštěstí, asi 20 lidí. V Chabre se však konalo symposium Klubu přátel pyrotechniky, takže jsem tam na to nakonec zůstal sám. Měl jsem toho nad hlavu, něktěří si dokonce stěžovali, že musí tak dlouho čekat. Tedy, oni říkali trpět. Pro člověka je čekání zřejmě utrpení.
V: Vždycky mě fascinuje, s jakou ironií o své práci vyprávíš.
S: Vždycky mě fascinuje, s jakým elánem to vyprávíš ty. Vždyť je to nakonec vždycky to samé.
V: Možná pro tebe, já v tom vidím vždy něco jiného. Okolnosti, ten moment, ty následky, to množství lidí kterých se to dotkne, proto se to nakonec všude vypráví, proto o tom lidé mluví.
S: Každý máme svoji roli. Já činím věcem konec, ty se je naopak snažíš udržet při životě i po tom konci.
V: Zachováváme spolu rovnováhu, tak to má být.
S: O nějaké rovnováze já nic nevím, je to moje práce. Sic ji mám docela rád, víc v tom nehledám a to že ze mě v podstatě děláš Sysifa mě nakonec nechává chladným. Buď jak buď.
V: Děkuji, budu.
S: Tak.
Je chvíli klid, Smrtka i Vypravěč sedí, snídají, popíjejí a čtou si ranní noviny.
Vypravěč se rozhovoří o článku v novinách, na který mu padne oko.
V: Hle, tady to je: Tragedie v Louranne, přes 20 mrtvých při tragické železniční nehodě.
S: Nojo, já to po 15ti přestal počítat, když je něčeho moc, stane se z toho rutina a to nevěstí nic.....
V tom zadrnčí zvonek, Smrťák nestihne svoji myšlenku dokončit.
S: Koho nám to čerti...
V: Źe by nějaká reklamace z vyšších sfér
Smrťák jde ke dvěřím.
S: Co to plácáš, jaké vyšší sféry, a vůbec, to jsou fóry....
Smrťák otevře dveře, za nimi stojí mladík v dlouhém plstěném kabátu, z jeho výrazu je patrné, že není zcela veselý. Je to Lionel.
Lionel: Dobrý den.
Lionel se zdá být sebejistý, přestože se zdá být utrápený, je očividně vyrovnaný.
L: Modu dál?
Lionel nečeká na odpověď a suverenně vchází dovnitř. Smrťák svěsí hlavu, chvíli tak stojí, zavře dveře a vrací se také do kuchyně.
Lionel si vůbec nevšímá vypravěče, nevidí ho, usedá ke stolu a zapaluje si cigaretu. Smrťák usedá ke stolu také.
S: Kdo jste a co chcete? Nejsem zvyklý na nečekané návštěvy.
L: Jmenuji se Lionel, přišel jsem vás požádat o službu.
S: Aha. Ach jo.
V kuchnyni se rozhostí ticho trapné ticho.
S: (unaveně a jízlivě) A co by to jako mělo být, smím-li se zeptat.
V: Třeba si od tebe chce nechat vyřezat novou poličku.
Lionel stále ignoruje Vypravěče.
L: Přišel jsem za vámi jako za odborníkem.
V: Já to říkal, chce poličku...
L: Víte v poslední době jsem hodně a intensivně přemýšlel. Můj život není vůbec snadný, necítím se šťastný, necítím se svobodný. Tak jsem se rozhodl, že to jednou provždy skončím.
V: Možná jsem se mýlil, připouštím, že třeba o poličku nepůjde...
S: Promiňte, já vám asi ne zcela úplně rozumím.
V: Ale to víš, že mu rozumíš.
L: Ale rozumíte.
S: Nerozumím.
Vypravěč zvrátí oči v sloup, Smrťák se na něj vyčítavě podívá.
S: Tak čeho si ode mě sakra žádáte?
Lionel se na chvíli odmlčí.
L: Chtěl bych po vás zkrátka... Aby jste si vzal můj život. Nebo abyste mi ho vzal. Já nakonec ani nevím, komui tenhleten život patří, občas pochybuju, jestli vůbec někdy byl můj.
S: (unaveně) Ach jo.
V: Ježiš, to je vůl.
S: A pročpak byste to po mě měl prosím vás chtít? Já myslel, že se lidi smrti spíše bojí, než aby ji sami vyhledávali.
L: To není tak úplně pravda. Lidé žijí smrti bok po boku celý život, to z čeho mají strach není smrt sama, je to strach z neznáma. Ten akt, ten moment, smrt, všichni znají, neví však kdy přijde a co bude potom. A toho se bojí. Ve chvíli, kdy se člověk se smrtí smíří, ve chvíli kdy ji akceptuje jako neoddělitelnou součást života, začne se jim žíti mnohem snáze. Ve chvíli kdy se zbaví tohoto strachu, začínají být teprve svobodní. A já jsem se tohoto strachu zbavil, ba co víc, já jsem tu nejistotu opanoval, uchopil jsem ji do svých vlastních rukou a stal jsem se tak opravdovým strůjcem svého osudu, tím, že jsem se sám rozhodl, kdy za mnou smrt přijde.
V: Aa, zdá se že chlapec to má vše na háku.
S: No, mě se tedy zdá, že vy jste přišel za mnou.
V: Ne vše má na háku.
Smrťák se podívá na vypravěče úkosem.
S: V té vaší úvaze, můj milý mladý příteli, shledávám jeden zásadní problém. Možná, a sic, jste si sám určil to vaše KDY, zapoměl jste, že tu jsem ještě já. To znamená, že jste zapoměl na ono JESTLI. JESTLI VŮBEC. Vy mi koneckonců nemáte ani co nabídnout a vaše důvody jsou mi předem známé, však jsem se podobných již něco naposlouchal.
V: Však jsem se podobných něco navyprávěl. Už toho mám popravdě plné zuby.
L: Vyslechněte mě snad přeci. Moje důvody jsou vpravdě silné. A moje motivy podstatné.
V tuto chvíli Smrtka a Lionel zkamení, přestanou mluvit, děje se chápe vypravěč, který je jedinou živou figurou.
V: Lionel chce vyprávět další dojemný příběh o zkroušené duši mladého muže, o podstatě existence, o tom, že mu nikdo nerozumí a jak on rozumí celému světu a nakonec i o příčině všech důsledků, o ženě. Mě se to však vyprávět nechce, vyprávět to nebudu. Nebaví mne to a nemám na to již sil. Nezhostím se tedy své role vypravěče a Lionel tak bude marně hledat slova.
Scéna znovu ožívá, Lionel je trochu zmaten, že vlastně nic neřekl.
L: Omlouvám se, ale nějak se mi nedostává slov, myslel jsem, že je mi vše jasné, ale najednou nevím, jak vám to mám vše vypovědět. Stojím-li vám...
V: Sedíš...
L: ... tváří v tvář, ztrácím svoji jistotu a mé přesvědčení ztrácí pevnosti.
S: Promiňte, eeehmmm.... Lioneli, jmenujete se tak že? Váš příběh je tuze, ehmmm, jak to říct, normální, běžný. Nudný.
Vypravěč přitakává. Tak, tak.
Proto jste nenašel slov. Vaše motivy jsou směšné. Vyhledáváte-li mé služby s takovouto záminkou, pak mě urážíte. Jste sobec, přemýšlíte pouze sám nad sebou. Snažíte se pochopit svět, škrábete si do duše svůj světonázor. Ale vy na ten svět hledíte zaslepeně skrze vaše oči, skrze váš úkosný pohled. Tak ale nedospějete k ničemu, než k rozčarování, které pramení z vás samotného. Chcete-li svět pochopit, chcete-li se snad alespoň dotknout jeho podstaty, musíte ho uchopit jako celek, v celé jeho šíři. Musíte na něj hledět očima všech lidí.
Zkuste se někdy zamyslet, jen na moment, pokusit se myšlenkou obejmout celý svět. Vidět ho v jeden jediný moment očima všech lidí, najednou. Zamotá se vám z toho hlava, věřte mi. A nakonec zjistíte, že ty VAŠE motivy jsou jen pouhou vaší sobeckostí, že jsou malicherné.
Věřte tedy Lioneli, milý příteli, že já se tohoto vašeho malého patetického dramatu účastnit nehodlám, a příště se prosím zamyslete nadvakrát, než budete opět klepat na moje dveře.
KONEC
| 
