Se západem slunce a příchodem tmy se zužuje svět. Každou chvílí je menší a menší, až z něj zůstanou jen malé ostrůvky pod světly lamp, dva vysílače na kopci, tisíce hvězd a jedna zářivá obrazovka televize, jež dokola bliká obývákem. To jen těchto pár věci a nic víc, zůstane k pozorování člověku, který se rozhodl překonat noc a neusnout.

Jenže ty hvězdy tam jen nehybně visí a viset budou i zítra a stejně tak i oba vysílače a noční program televize, na který se stejně nikdy nedalo dívat. A proto nezbývá nic jiného, než sedět u toho okna a tiše doufat, že tam venku pod mohutným kuželem světla projde opilec nebo mladá dívka se vracející z tahu domů, aby svým výstupem alespoň na chvíli zaměstnala čekající mysl a dala ji tak kýženou chvíli klidu. Avšak ona je doba, kdy se už nikdo nevrací. Je středa - dvě hodiny po půlnoci a oči tíží až příliš a proto

Karel ulehá do prázdné postele, obklopen temnotou a chladnými stěnami, po nichž se jako pavouci plíží stíny reálných věcí (nyní rozplizlých k nepoznání), přes které sem tam přeběhnou světla aut – bílé zářící přízraky, které jej pokaždé vyděsí. A budou tam stát. A budou tam viset a plout, dokud si nezakryje svůj běsy zkřivený obličej dlaněmi a celý se neschová pod tlustou peřinu

pod jejichž vrstvou mizí všechno kolem

a zůstává jen moment těsně před usnutím. Okamžik, kdy se on samotný vytrácí a přesto je sám sebou víc, než kdy jindy. Chvíle, v níž tma i ticho berou zrak i sluch a nechávají až příliš hlasité a jasné myšlenky, které se rojí z hlubin mysli jako klubka mořských hadů, krutých leviatanů, co se třou a kroutí navzdor těm nejsilnějším silám. A právě těch se děsí. To kvůli nim sedí celé noci za oknem a nechce jít spát.

Nebo spíš usínat.

Protože pak se mu tichem a tmou ozve hlas. Několik hlasů, které se zpočátku jeví jak pouhé zdání, pouhý přelud; avšak když si jich konečně všimne a začne jim naslouchat, najednou jsou tak zvláštně moc hmatatelné, že není vůbec žádných pochyb o jejich existenci. Vnímá jejich tóny, vidí obličeje a záblesky míst, na nichž je vídal, ale žádná slova. Žádné hlásky. A proto se zaposlouchá ještě víc, aby je uslyšel

jenže když se tak stane, dostane náhlý pocit, jakoby ty věty říkal on samotný. A tak to má být! V hlavě mi nemají znít žádné cizí hlasy, to si jen já samotný povídám sám se sebou. Zaplať pánbůh! Vždyť já cítím dohasínající kinetiku vlastního jazyka... Já cítím vlastní moc, kterou ovládám svoji řeč - s níž můžu kdykoliv přestat

avšak ty věty i tak znějí dál a dál, nové a nové.

A není to tak dobře, Karle? Copak mě už nechceš? Copak se se mnou nechceš potkávat? řekla a on uviděl její tvář a také ruku, co míchala šálek kávy, velkého pressa s mlékem, které pila v malé kavárně, jež je malá i na sen.

A co na vzpomínky, Karle? Copak to můžeš zapomenout? Utíkala loukou a její šaty vlály. On stál o několik desítek metrů níže a zvedal druhou balerínu. Počkej, vždyť jsi bosá, něco si uděláš! Avšak ona běžela dál, ani se neohlédla, jenom zvolala: Copak tu nemůžu utíkat navěky?

A pak se vše vrátilo na začátek. Ona běžela loukou, ale on se probudil a bylo po věčnosti.

Bez ní. Jen tma a ticho, v němž se pavouci a hadi a přízraky světa zas o kousek přiblížili. Slyšel jejich rytmické krůčky, vysoké šustění šupin i basové nádechy éterických plic a tak si vší silou obepnul hlavu polštářem. Mohutně zatlačil dlaněmi do uší a potom tvář hluboko do matrace. Jenže zvuk neustoupil, pořád tu byl a zněl jeho hlavou jako neodkladný šelest, který se nešíří zvenku, nýbrž zevnitř; k čemuž se navíc v té černočerné tmě přidal i zrak. Vystupoval z hlubin jako hrubé zrnění fialových a zelených teček, pod nimiž se skýtá jakýsi rudý podklad, jakoby snad svítila krev v očních víčkách. Těžko říct proč nebo jak. A tečky mezitím pomalu rostou, jsou větší a větší, až přejdou v tak obrovské čtverce, že vypadají jako

domy, mezi nimiž se táhne ulice. Pak po jejích stranách stromy, plůtky a lidé, načež se nebe zbarví z červené do modra a... Ty víš, že je to fikce, že nic z toho není, uslyšel, přičemž se objevila přímo před ním. Stejně tak jako nejsi ty, řekl jí a ucítil sevření v krku. Ona se usmála: takže to víš, a už zase utíkala pryč.

Z jedné strany ulice na druhou.

Načež zleva přijíždí auto - všechno je najednou jasné a zřetelné. Ale Karel je zahleděn do čtyř točících se kol a tak věci kolem skoro nevnímá: Ona upadá a ony přes ni jedou. A z její odvrácené tváře, z jejích úst teče krev. Dusí se. A ta kola se točí dál. Z okolí přibíhají lidé a zírají. Ona už nedýchá. Ale konce a začátky těch čtyř kružnic se neustále dohání, jeden za druhým.

A tak to má být, Karle, řekne mu, aniž by se její tělo hnulo. Hadi se zakousli do vlastních konců. Zvuk přišel odkudsi.

Tak to má být, Karle, mumle pak i ten zástup lidí kolem, a nedá se s tím nic dělat. Tak už to vzdej. Ale on padá na kolena. Sklání se k ní a chce něco udělat, jenže neví co. Vidí jen na stranu otočenou hlavu a tlustý pramen krve z pravého koutku. Zděšeně sleduje pozici těla, gesto v rukou, výraz v obličeji i její oči, jež jsou ještě otevřené a stále září životem.

A jak to víš tak přesně, Karle? Copak jsi tam byl? Nebyl. Tak vidíš... tak se tím netrap. Netrap se výrazem očí, něčím, co nikdy nebylo. Ani se netrap těmi čtyřmi kruhy... Zlehka vstala a rozběhla se loukou. Tady ti můžu utíkat navždycky! Aspoň tady, ale venku vyjde měsíc a pak zas slunce, všechno se nezastaví. Nemůže. Nesmí se zastavit, Karle!

Načež jej vzbudily paprsky slunce, které už dávno vyšlo, schoulil se na bok, aby jej nepálilo v očích, a postupně si vybavil všechno dění dnešní noci - tři události: kavárnu, louku a silnici, avšak i tak cítil tam hluboko na duši jizev mnohem víc. Přejel si dlaní po hrudníku, tom domnělém sídle věčného člověka a potom i po hlavě, kterou zoufale chytil, a ucítil všechny ty nové krvácející rány, na jejichž viníky si už nevzpomíná. Avšak i tak ví, že se ty hrůzné činy udály a dít se budou každou nocí - a jejich bolest přetrvá navzdor paměti. Ta se v něm usadí, tu v sobě už navěky ponese.

Chvíli zůstal schoulený v klubíčku, v té pozici, v níž malé plody plavou lůnem své matky.

V té pozici, která navždy zůstane zarostlá v jejich kostech: někteří tak i nadále spí, choulí se jeden k druhému, choulí se strachem v koutě a nakonec i pod poslední přikrývkou. Jak bys chtěl zemřít? zeptala se ho kdysi a Karel nevěděl. Jenom si představil sám sebe, jak si drží kolena a pluje hlubinou. Avšak dnes ho to vyděsilo, protože víc než otázkou, bylo to celé důkazem moci Hlasů. Rychle se zvednul a kráčel bytem. Byly to dlouhé nekončící smyčky, které se táhly a motaly samy do sebe, až se nakonec utáhly a on sletěl zpátky do židle, co stála vedle okna.

Seděl tam a už zase koukal, neschopný pohybu: po ulici přejelo auto - zleva doprava. Chodci udělali asi tak dvanáct kroků. A pak další. Když v tom Karlova ruka zavadila o hromádku papírů, z nichž se několik sesypalo na zem. Byly to diktáty jeho bývalých žáku, které se chystal už tři týdny opravit; říkával si, že i když jej vyhodili z práce, mohl by to udělat nikoliv ze slušnosti, ale jako službu povolání, tomu nádhernému poslání učit, které si vybral; jenže nikdy se k tomu aktu neměl. Nikdy do těch papírů neudělal ani čárku, jenom tu seděl.

Avšak dnes se ta neschopnost již nedala vydržet, nicnedělání už nebylo tím nejlehčím možným řešením života, nýbrž holým utrpením. Sledoval ta auta a chodce, co se mezi nimi jen tak tak proplétají, někdy jen o centimetry, viděl stromy směřující k nebesům, jejichž větve se nakonec stejně vždycky zohnou k zemi, slyšel zpěv ptáků, ale když otevřel okno, všechno přehlušil ruch vzdálené továrny. Neustálý kovový cinkot a temné hučení. Musel pryč, musel něco udělat. A proto se oblékl a vyběhl z bytu

do jiného bytu, jehož adresu měl tolikrát mezi prsty, tolikrát omílanou v hlavě, tolikrát vyřčenou a pak zamítnutou, nikoliv však

dnes

k němu doběhl. Dveře byly otevřené a tak vkročil do chodby, skrz níž se přímo plulo. Zlehka jako nesený nějakým neznámým proudem, vlněním vzduchu, co vychází z obrovských úst kdesi vzadu, jež neustále šeptají. Tady doleva, zahnul a spatřil Hledaného, jakoby věděl, kudy jít. Seděl za jídelním stolkem a prázdně zíral z okna, aniž by si příchozího Karla jakkoliv všimnul. Ten udělal ještě několik kroků vpřed, než se rozhodl něco říct: To jste vy? Co jste mi zabil ženu? Hledaného ruce se roztřásly, taktéž jeho nohy a vůbec celé tělo. Zkoprněl a jeho pohled jen stěží stoupal vzhůru.

Z lesku jeho očí byl poznat pláč a z krve naběhlých žilek zas to, jak dlouho už pořádně nespal; tik v půlce obličeje a padající koutky, stejně tak jako celá jeho kůže, jež na něm visela snad už jen kvůli rozpakům z toho, co bude méně bizarnější: zda-li spadnout na zem, nebo jej i nadále halit svou přítomností; prsty nahnědlé od cigaret, vlasy mastné s bílými kousky, jsem tu, abych vás zabil. Řekl Karel a současně s tím sunul svou ruku do pravé kapsy u kalhot.

Pak plynová zbraň pomalu stoupala, až mezi ní a dvěma obličeji byla jasná přímka. Hledaného pohyby umlkly, zprázdna se podíval a pak sklopil oči, aniž by cokoliv řekl, jakoby snad tuto chvíli čekal, modlil se k ní, nebo mu byla úplně jedno. Okamžiku se zhostilo ticho a Karla vysoký pískot i hluboké vrčení. A také dunivé ozvěny, jež se nesly zezadu, jako pavoučí kroky dnešní - a všech předcházejících nocí.

Tatínku, tatínku, tatínku, umyla, umyla, ruce, řekl kdos dívčím hlasem, jež zněl ozvěnou, přičemž se zvuky začaly rozlévat okolím jako mléko s kávou. Hrníček i s podtáckem spadly na zem - na šachovnicí dlážděnou podlahu. A v rukou zůstala jenom lžička. Položila ji na stůl a stejně tak i

Karel

jim oběma kouknul do očí, protože tam stály jedna přes druhou. Presso se roztékalo po dlažbě kavárny víc a víc. A malá holčička, jejíž úsměv mu zalézal hluboko do mysli, se usmívala. Sotva popadal dech. Ale i tak vykročil vlnobitím (dříve rovných) linií z bytu někam ven, jenom aby uniknul, byla to nehoda. Karel šmátrá rukama po zárubni a snaží se projít, jel jsem okolo a ona prostě spadla, jakoby omdlela nebo tak prostě skočila schválně, a pak se otočí, opět koukne na malou holku a potom na Hledaného, co řekne: Já za to nemoh.

A není to už jedno?

odvětil načež odplul předsíní mořem vln a proudů jež s ním házely o zdi káva dotekla do pravého rohu a smočila bílého krále v rošádě dostal se na chodbu a byl celý špinavý proti němu šel malý chlapec s aktovkou a zavřel dveře od bytu on spadnul na schodiště a čekal na mat jenže nikdo ještě dlouho nešel hrany kamenných bloků se vyhladily do skluzavky začal po nich ztékat dolů světla pomalu ubývalo až se nakonec všechna okna nadobro ztratila a s tím i slunce ptáci utichli a ruch města taky ušima se ozvalo podivné hučení zvuk houkaček na které čekal pištění vzdálené dunění podobné krokům pavouka černé nohy nebo boty všechno bliká a píská tak nesnesitelně nelidské pískání které mi doktor diagnostikoval už tehdy řekl to znějí mrtví v nás mrtvé buňky tehdy v tom roce co jsem musel nechat kapelu mou lásku a život a potkal tebe já vím Karle já vím a už nikdy tě tu nenechám slibuju já nechtěla pak hadi vystupují z hlubin a mě drží dlouhá a silná chapadla vidím záblesky světel přízraky se skleněnými meči a nějaká plácání o vodu dunění mých vlastních tváří třískání mých vlastních pat o vlny schodiště načež se dveře zavírají dveře kavárny se zavírají a pak už my oba jdeme dlouhou alejí jako tenkrát Karle