Milenci

Dnes v předvečer jsme lhali každý tomu svému.
Přesto teď vyprávění nočního lesa rušíme planými řečmi o maloměstské morálce.

Dnes v předvečer jsme prchli před zimou a chladem.
Přesto teď planoucí oheň žádosti a touhy zkoušíme zbaběle zadusit ze strachu, že nás sežehne.

Vyprahle toužíme po doteku, jsme si tak mučivě blízko a přesto stále každý sám.
"Tak už mě pohlaď!" šeptáš mi.
Smutek a osamění ukryté hluboko v tónech tvého hlasu projedou celým mým tělem jako ostří

a bodnou přímo do srdce, které se pak už rozhoduje samo.

Dnes večer jsem jen tvá.
Přestože vím, že zítra budu jenom jednou z mnoha...