Jak voli dál nesem svá břemena,

vyhaslá světla upřená kupředu.

Popruhy tíhou rozdíraj ramena

a srdce v bolesti jsou kusy ledu.

Řvem touhou po Boží milosti,

jak krutý nám zdá se trest.

Někteří pyšní a jiní s lítostí,

všichni budem dál to břemeno nést.

Však jednou za sto let

jsme nuceni dívat se za sebe,

pro připomenutí viny,

jak bez trochy pokory

my ukazovali na druhé

a mysleli...

že budem jiní.