Po předchozích dnech téměř letního počasí se hned po ránu spustil déšť. Ne, že by se jednalo o tropický liják, ale docela hustě a vytrvale pršelo. Jana mile překvapilo, že mu to nijak nezkazilo náladu. Hodil na sebe průhlednou pláštěnku, boty byly beztak staré pracovní komule, na práci do lesa tak akorát, rifle už docela obnošené… Očekávání následných událostí bylo mnohem silnější než tyhle drobné patálie s přísunem vody. Navíc se vydal na cestu pokory a soužití s přírodou a tam odnepaměti občas prší.
Šaman si utvořil tři skupinky tak po sedmi, osmi lidech, každá byla určena na jinou práci: sběr dřeva, sběr kamení, kácení stromů. Převážně ženy šly hledat vhodné kameny, dopodrobna jim popsal, jak mají vypadat, kde je sbírat, kam skládat, že mají vynechat řečiště potoků, omílané vodou se na obřad nehodí… Další skupinka vzala sekyrku, takovou malou skoro dětskou a šla do hájku pod vesnicí česat proutí. Jak jinak nazvat ty malé nevzrostlé stromky, z kterých bude odpoledne postavena potní chýš. Hlavně si museli dávat pozor na hajného, ten by jim dal, likvidovat tuhle drobotinu. Třetí partu požádal o sběr dříví na topení. Což byla práce zdánlivě jednoduchá, ale jak se později ukázalo, hromada byla obrovská. Skoro se nechtělo věřit, že to všechno padne na rozžhavení padesátky balvanů velikosti lidské lebky.
Očistná potní chýš - Temazcal. Po pravdě, neměl ani tušení, co tohle obnáší. Snad něco jako sauna? Dumal. Velké teplo, ale co dál? Něco si na internetu vyhledal, dá se všem těm článkům věřit? Zvláště, když byly často dost protichůdné. Je jasné, že se jedná v prvé řadě o obřad, až později si uvědomil, jací jsou aztékové požitkáři a dovedou si užívat plnými doušky i sváteční chvilky. Celé to bylo hodně důstojné a veselé.
Jan se dostal do skupinky s Jitkou, Petrou a zamlklým tanečníkem z Karviné s vizáží Che Guevary. Tenhle divný tajemný pavouk mu nebyl sympatický… ani pořádně nevěděl proč (doktor z Argentiny mu byl vždy vzorem, se vzhledem to tedy nemá, co dělat). Ale snad bude kácet ty malé olše s vervou a nadšením latinskoamerického revolucionáře. Potřebovali jich tak kolem čtyřiceti a to už byla pěkná hromádka. Jako správný šachista přemýšlel v předstihu, jak je asi potáhnou nahoru do lesa, kde si vyhlédli ideální místo na stavbu. Což bylo dost předčasné, poněvadž zatím byli na samém počátku procesu. Poprosili každý mladý nevzrostlý kmínek, zda ho můžou použít k posvátnému účelu. To bylo milé gesto směrem k přírodě, žádný neprotestoval.
A třísk do něj! Očesat větévky a děvčata táhla do kopce, jak burlaci na Volze. Pruty tenké, ale dlouhé, dobré čtyři metry.
Mokro lezlo do kalhot, déšť spíše houstl. Což kupodivu ani teď Janovi náladu nezhoršovalo. Spíše naopak. Přišlo mu, že to nějak k dnešnímu dni patří. Když viděl rostoucí dílo, měl víc a víc energie. Tohle příroda zařídila zcela jistě jako zkoušku. Řekl si poeticky: Nebesa se otevřela! A tak to taky bez reptání bral.
Všiml si, že se Petra zašívala, kde mohla. Tu pod stromem, tu šla jako naoko na hotel dostát svému pitnému režimu. Zdálo se mu, že ona jediná, manekýnka z jiného světa nemá tu správnou zarputilost stavitelů pyramid. Její věc, sama si škodí, sama si nalhává. Tomáš zase, co hodinu volal mamce (jak něžně nazýval po tolika letech společného soužití svou drahou polovičku) hlášení o všem, co se dělo. Každý den několikrát, ani v téhle slotě nezapomněl, našel si vhodnou chvilku, kousek suchého místa. Až komické bylo, když popisoval po telefonu ústní harfu, nástroj, který asi nikdy dříve neviděl: takový červotočem prolezlý, mírně ohnutý klacek vyřezaný ze starého nábytku, na něm natažený drát z pneumatiky a přes kamínek se na něj brnká. Všechno i s patřičnými gesty rukama ve vzduchu, ona je nemohla vidět. Nebo, že by? Ale musím uznat, že konstrukci vystihl přesně, ne však podstatu tohoto niterného nástroje, to na dálku bez bližšího seznámení nelze.
Navštívil je samotný zástupce – kontrola z okruhu. Jak jim to jde od ruky, harmonogram postupu prací… Sčítání oveček. A hned byla náramná legrace. Neboť, jak tak na sebe koukali, zmoklé zablácené slepice (a kohouti samozřejmě), vymysleli na příští rok pobytový pracovní tábor, kde by za velké peníze manažeři z Prahy makali, jak Bulhaři. Pracovní terapie. Umírnění beze smyslu pro humor to zamítli, Janovi se jeho vlastní nápad zalíbil. Někdo namítl, že už je to kdesi v Čechách rozjeté. Gulag?! Blbost.
Na místě samotném, kde pozdě odpoledne vyrostla stavba ve tvaru obráceného vojenského blembáku, se utvořily ohromné, zdánlivě nepřehledné hromady křoví, roští, dokonce celých stromů (jak to sem ty slabé ženy natahaly, bylo další velkou záhadou dne). Válelo se to v okolí bez ladu a skladníka. Což byl nevyřčený povel pro Jana, který chaos bytostně nesnášel. Pustil se do porcování větších kousků, občas se někdo přidal a vypomohl, podržel, odnesl na místo, urovnal hromádku. Nenaléhal. Tyhle svobodomyslné přírodní lidi neměl zájem prudit svým záměrem - aspoň malý řád by se hodil. Překvapila ho Petra, motala se kolem něj celou dobu se zarputilostí a nasazením, které by nečekal. A dávala příklad ostatním. V duchu se ji omluvil.
Aztécký šaman dal ještě pokyn k výrobě fagulí – obřadných smolných loučí – a začal s projektováním samotné stavby, pomocného ohniště, hlavního ohniště k ohřívání balvanů a přístupové cesty. A nejen s inženýrskou prací, pustil se do díla vlastníma rukama. Čili do připravených děr pod obrovským tlakem nasazovali s ostatními muži ty nejkrásnější a nejpevnější očesané stromky. Trčely k nebi, jako kopí a říkaly všem živlům, aby se připravily. Aztékové mají tyhle věci pojaté dost bojovně, guererro je historicky jejich velký muž. To slovo pustil nebo pustil se s vervou, je silně přehnané, neboť ani v jeden moment nebylo na tomhle chlapíkovi znát, že by někam spěchal, natož jakákoliv nejistota. Působil navenek naprosto vyrovnaně a čistě. I na těle. Jan si několikrát uvědomil, že když spolu krumpáči hloubili jámu pro ukládání žhavých kamenů, srdce rituálu, sám byl, jak to prase od bláta a zatuchlého listí. Indián z kmene Nahuatl, stále čistý, jak okvětí bílé lilie.
Bylo mu řečeno, že přijede poměrně mladý člověk, což zavrtalo do hlavy brouka. Co asi dokáže ve svém věku s energií člověka, co svede s naší duší, jakpak se popere se všemi rituály, s kterými nás chce seznámit? Copak nejsou potřeba zkušenosti? Předsudky se ukázaly v plné nahotě, nakonec byl rád, že se tak moc pletl. Pro šamana není věk rozhodující kritérium.
Když narazili na kořeny stoletého stromu, dal šaman jemný pokyn k přerušení veškerých prací. Zrovna ustával déšť, Jan už dávno vyměnil boty za suché sandály. Sledoval se zatajeným dechem domluvu s lesními bytostmi i samotným pánem stromů. Ti záhy pochopili proč dlabou přímo v kořenech jednoho ze stařešinů a bez hnutí brvy, v tomto případě větévky, udělili svolení. Byli přívětiví k lidským slabostem, ti na oplátku nešetřili dary.
Nejrůznější voňavé bylinky sesbírané v blízkém okolí probudily další smysl a Jan si uvědomil, jak je to příjemné. Voňavky a parfémy byly pro něj španělská vesnice, nevyznal se a bylo mu to ukradené. Teď to však bylo jiné, přírodní vůně a jak intenzivní. Nešlo si nevšimnout, co vůně dělá s emocemi. Už tak dobrá nálada se ještě vylepšila, pousmál se pod vousy a tenhle výraz si držel do hluboké noci. Ženy upletly věnce a navěšely je ke stropu proutěného domku, vlhko a žár uvolní netušené esence.
Před očima rostla vysokým tempem stavba, která se nepodobala ničemu, co Jan dosud viděl. Snad bunkru, který stavěli jako děti na skalce v Leskách, dětská skládanka z větví, přikrytá térpapírem. Zajímala ho architektura v jakékoliv podobě a tohle bylo tedy něco. Úplná pastva pro oči. Systém konstrukce začal chápat vzápětí, indiáni si nedělali násilí, ale spočítané to měli přesně. Dvacet základních prutů stáhnutých proti sobě, propletené menšími podélnými, čtyři brány, vše pečlivě přikryté dekami a vyzdobené květinami. Místo na obětiny nemohlo chybět.
Bylo pozdě odpoledne, vzduch provlhlý, tím pádem i dříví na topení. Vlastně bylo vlhké úplně všechno. Což nebránilo založit hlavní vatru s kameny a jedno pomocné ohniště pro zapálení loučí. Tímto obřad poskočil do další nesmírně zajímavé fáze. Skládání vybraných obřadních kamenů na oheň. Šaman a jeho dva pomocníci museli přesně vědět, jak budou kameny odebírat, v obráceném pořadí je skládali na ohromné trámy, které je později rozžhaví do běla. Všiml si, že byli velmi zruční, zjevně tohle nedělali poprvé, pracovali nehlučně a beze slov ve svém až meditativním zamyšlení.
Vlhko nevlhko, oheň vzplál. Z tisíců malých ohýnků, z desítek větších plamenů se rozhořel tenhle krásný živel, jediná energie, kterou může člověk spatřit. Šaman jej posvětil tabákem a vyzval ostatní přihlížející, aby udělali totéž. Oheň má ohromnou sílu a splní nevyřčená přání. Jan myslel na svoji nemocnou tetu. Nejstarší žijící potomek rodu. Ať se jí uleví na starém těle a mysl vyčistí od depresí a apatie k životu, který skončil před léty, kdy si smrt vzala její nejbližší. Tohle je pro ní to pravé, když lekaři rezignovali.
Kruh polonahých žen a mužů stál v tichém rozjímání. Pouze praskání ohně a záblesky plamenů dávaly tušit slavnostní chvíli. Někdo zařídil teplo a lehký vánek, život v lese ustával, kromě nočních bytostí samozřejmě. Ty se chystaly na své rejdy a nevěřícně zíraly, co to ti lidé zase vyvádějí. Zvědavě postávaly kolem a připomněly se občasnými šprýmy.
Uvnitř chýše sedělo na holé lesní zemině společenství krásných lidí, vyčištěných dýmem, půstem a obřadní písní. Čekali mlčky a pokorně na otevření první brány. A to bylo něco! Kámen byl těžký a žhavý, dopadl tiše do jámy uprostřed, kde se usadil, aby předal svoji energii. Zavoněl kopál, prastará pryskyřice, míza ohromných přesliček, indiány hojně používaná k nejrůznějším rituálům. Jan si připadal jako v sedmém nebi. Takhle nějak to tam asi vypadá. (U pátého kamenu však musel korigovat, saunu tam určitě nemají.) První brána se zavřela.
Jan seděl na vlhké zemi, ruce zalomené do kolen, poslouchal píseň o vodě, o prvním životodárném živlu, krvi matky Země. Oči dokořán, ale stejně nic nemohl vidět, tma tmoucí zahalila vše kolem. Jen rudé rozžhavené kameny daly tušit obrysy sedících postav. Po chvilce měl nepříjemný vtíravý dojem, že mu na zádech lezou tisíce mravenců. Tenhle pocit, to svědění ho navracelo zpět do reality, odkud se pomalu přesouval, zatím ještě neznámo kam… Zamyslel se, co to jen může být? Mravenci ne, ti by dohodu neporušili. Během obřadu vyklidili prostor kolem chýše.
Nejprve tichý, zvolna zesilující mužský hlas postupně otevíral srdce a rozezněl hlasivky k písni tak nádherné, jakou dokáže stvořit jen moment silného okamžiku. Duchovní píseň beze slov, jen čistá, přirozená improvizace lidí spojených v nevysvětlitelný celek.
Druhá brána byla zasvěcena nezkrotném živlu, vládci počasí a tance – vzduchu, větru, povětří a pohybu. Dalších třináct kamenů, kopál a krásná píseň, několik krásných písní, horko a vůně bylinek…
Tisíce drobných kapek stékajících ze stěn, horko jak u vysoké pece nebo v kotli samotného pekelníka… občas gejzír ledové vody, ta nepopsatelná slast… cákej, cákej… Jan si dal předsevzetí, že u další brány půjde o patro níže. Lehne na zem, tam by nemělo být takové parno, trochu zchladí záda. Jeho mysl se ubírala zase tím neznámým směrem, několika směry… Velké světlo, obrázky hlubokých lesů, ostré pastelové barvy jedna přes druhou, nejstarší bytosti obývající modrou planetu – kameny, ohromné balvany velikosti náklaďáku, malé kamínky, bílé kamínky… vzdálené nebe, zavěšené vysoko mezi hvězdami, hvězdy promlouvaly příjemným tichým zpěvem mnichů z Taizé. A měly obličej starců jakéhokoliv lidského kmene. Z úst samá moudrá slova! Ne neslyšel je… Silná záře, louka s bílými květy…
Těch kamenů bylo nakonec dvaapadesát, aztékové jsou velcí matematici a tohle mají prokoumané do všech detailů. Oheň obřad zahájil a obstaral i rozloučení. Kameny vydaly svoji sílu, snad ji tahle partička pošle dál tím správným směrem.
***
Následný den vytryskly Janovi slzy dojetí (nebo smutku, že to vše skončilo?). To když se mírně objemnější Lída svěřila, že měla pouze strach, aby tím malým otvorem vlezla dovnitř. Šaman seděl mlčky vedle na stoličce a připravoval dlouhá péra na další nezapomenutelný obřad, konaný na počest hor, které nás tak přátelsky přijaly. Jednou větou klidně a zpříma pravil, že otvor přizpůsobil největšímu muži skupiny. A basta.
Setkání s aztéckou kulturou zanechalo hluboký dojem. Slzy postupně nahradily vzpomínky. Vzpomínky na něco neuvěřitelného, co se v životě stane jednou, někomu se nepoštěstí nikdy.
V době adventu navštívil Jan tetičku. Nádhernáveselábabka povídala o svém dětství, o Janově mámě, o vnucích, zavrtala do Zemana, kolena už tolik netrápí…Dáte si kafíčko, napekla jsem cukroví…
