|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Miluju tě.
Objímáš mě.
Palčivě umírám a každé tvé objetí ukrajuje kus ze mě a spaluje ho jako malomocenství. A já? Já tvrdím, že tě miluju (… možná jen proto, že tě nechci zklamat ...). Bojím se, že nedokážeš uvolnit objetí ani o trochu z obavy, že uteču ... Proto mě zahrnuješ polibky, pozornostmi a láskou. Miluješ mě … a dusíš!!!
Když nad tím tak přemýšlím tak vlastně můžeš objímat kohokoli jiného … i cokoli jiného!! Často vypadáš, že spíš a nevnímáš, nebo mi pro změnu vyčítáš, prakticky cokoli. Ale to Ti nikdy neřeknu. Urazila by ses, možná mě ze zlosti pustila a odkopla z náručí … a pak jako suchý bezvládný list upadla na zem a dlouhé vytahané ruce, kterými jsi mě tak dlouho objímala, by se bezeslova snažily zachytit můj odchod … můj útěk … Hned za dveřmi bych se zastavil! Nenašel bych sílu dveře zavřít. Slíbil jsem, že tu budu až budeš potřebovat, slíbil jsem, že se o tebe postarám … Neodešel bych … nemohl bych … vrátil bych se a počkal až ti zlomené srdce vykrvácí … až pak bych dveře zavřel, sešel ze schodů a vešel do slunce …
|
|
