Pavla seděla tiše v obřadní síni vedle matky a zírala na tu rakev s babičkou obsypanou bezpočtem květin a věnců, s kondolenčními hesly prodávaných v nedalekém květinářství. Přemýšlela. Když se s matkou pokoušela vybrat ten nejlepší věnec, prodavačka mluvila o babičce jako by žila (nejprve zjistila o koho jde) a ne ležela v rakvi, stále jen dokola opakovala „To by se babičce líbilo“ a to TO, zdůrazňovala a matka tu a tam kývala hlavou a byla skoupá na odpověď, neboť co může být tak dokonalé pro babičku, matku mé matky, předchůdkyni mého života? U pokladny pak Matka stála, Pavla platila a za ní v řadě svírali věnce další lidé pro mrtvé, nebo které snad dopředu za mrtvé již považovali. Původně na prodavačku uvnitř sebe plivala vztek, jak může být její veselost a prostá slova vhodná k tomuto okamžiku, však záhy ji chápala. Těch mrtvích a slz zasypávalo její mozek a obranou byla jen veselá zeď. Celý den tu stála a z podlahy stírala jen žal. A onen žal se časem stal čistou formalitou, jako ranní čištění zubů, nebo vysedávání u televize. Zazvonil telefon a prodavačka se Pavle a matce omluvila. „Je to prý nutné!“ a vzala si sluchátko k uchu. Obě tu pak stály nehnutě, za sebou v řadě stejně odevzdané lidi. Pavle cukalo v obličeji, zvláště když prodavačka řekla komusi miláčku a začala se hihňat. Ta neuvěřitelná ironie života. Dvě různé cesty. Život a smrt. Pavla se nervózně pohnula a prodavačka náhle ukončila hovor slovy „Papa, zavolám později, mám tu narváno!“ Omluvně, však s cvikem se podívala na Pavlu, matku a ty ostatní v řadě a pronesla „Syn se bude pozítří ženit!“ Zavládlo ticho. Pavla zaplatila, a když vycházely z květinářství, ještě se otočila, aby stihla říct „Blahopřeji Vám a nashledanou“. Prodavačka s úsměvem odpověděla „Děkuji Vám a upřímnou soustrast“.
Nyní však seděla s matkou v obřadní síni obklopena jen černou a chmurnou patinou, depresivní hudbou a slovy, které se rozléhaly kolem několikrát denně. Ten směšný patos nic neříkajících slov lidí, pro koho? Pro ni? Hlavou se otočí k rakvi a přemýšlí. Pak se obrátí na matku, vezme za ruku a položí ji do svého klína. Stejný den, prolétne Pavle hlavou, a prodavačka v obřadní síni na svatbě svého syna zaručeně pláče, pláče, protože jako matka musí plakat. Je přeci jedno zda člověk se žení, vdává, nebo pohřbívá, pokud má srdce – pláče. Opona přikryje rakev. Sál šumí. Přijímají kondolence, zatímco prodavačka kdesi gratulace. S pláčem, šťastným a na druhou stranu smutným. Pavle projede naposledy, snad již po sté, myslí Nerudova báseň:
…
Porodila rosa kvítek malý
po zářivém slunci prahnoucí -
duch tvůj jarý zrodil ideály
mile čistou myslí vanoucí.
Zahrálo si slunce ranním květem,
a juž kvítek slabou hlavu kloní -
a tvé oko nad zbořeným světem
ideálů hořkou slzu roní.
…