Jsem úředník.
Každý den sedím za papírovými mrakodrapy; ani přes ně nejsem vidět.
Sám se ztrácím v přeplnění mé pracovní desky, tak v prázdnotě mého bytí.
Neznám odpověď, či se bojím položit otázku pro mně nejzákladnější?
                        Jsem stroj na třídění formulářů?
                        Jsem kontejner na smíšený odpad?
I přemýšlím já občas nad výhodami bytí.
Člověk jenom musí a nesmí.
Vše v bludném kruhu dvou rozhraní.
A tam kde jsem mimo kruh je zákon.
Zákon v podobě lidského já.
Toho já co mi šeptá neslyšně do ucha.
Já co tahá za nitky
A jak tak přemýšlím, vidím věci.
Jsou tak daleko a přesto na dosah ruky.
Sklo přede mnou mě dělí od reality.
Té reality uvnitř mě.
A já chci ven.
Mísa s vodou se jíž naplnila a přetéká.
A jak tak voda teče, topím se.
Topím se v obleku mého rozhledu.
V nových botách mého života.
V poutech mých životním plánů.
V kleci představivosti.
A jak tak hledám sebe sama se  na dně nádoby vidím.
Hledím do průhledného zrcadla.
Uvědomuji si tu nesnesitelnou lehkost bytí.
Vidím se orazítkovaného a podepsaného společností.
A má mysl to akceptuje.
Rozbořím zrcadlo a proskočím sklem.
Nebudu vám chybět.
Nezemřu společně s mým tělem.
Osvobodím se.
Už nechci být věc.
Už nechci být loutka.
Už nechci být.
Rozebíhám se a skáču do neznáma.
Zem pode mnou se lačně natahuje po mém životu.
A přes to tam není nic víc než prázdno.
Už není čas.
Nesmím se otočit za životem.
Je pryč.
A já jsem konečně volný.
A už si nepokládám otázku mně nejdůležitější.
                        Kdo jsem?
Už vím.
Jsem pocit.
Jsem závan větru.
Jsem vzpomínka.
Věčná nekonečná.