5:30 ráno – další den.

K životu mě přivádí tóny oblíbené skupiny The Doors z mobilu a Jim Morrison na mě energicky volá:

„You know the day destroys the night
Night divides the day
Tried to run
Tried to hide
Break on through to the other side“

Ani nevíš kámo jakou máš pravdu!

S tupým výrazem a zalepenýma očima se pokouším vstát a nenarážet do věcí kolem sebe. Oblečení si beru to samé jako včera. No a? Alespoň bude o čem mluvit. Asi po půl hodině jsem zcela probuzen a připraven vydat se na cestu do práce.

Šejkové a ropní magnáti mi ve své nekonečné dobrotě dovolili, že můžu jet svým autem a nemusím se spoléhat na bus. Navíc to čekání a mrznutí při -15. Brrrrrrrrrr.

Cesta probíhá jako vždy. První křižovatka = první blbec. Klidně můžeš jet i když si na vedlejší. Promiň nevšiml jsem si že máš přede mnou náskok 3 vteřin. Já hlupák.

Proč sakra pořád brzdíš?

Aha, v obci se může jet 70. Asi mi unikla nějaká změna v pravidlech silničního provozu?

V pohodě. Já jsem stejně věděl, že chceš na další křižovatce zahnout doleva.

Blinkr není potřeba.

To je jasný snad každému, že když se koukneš doleva chceš tam i zahnout!

Konečně je pryč! Bohužel další přede mnou. Pro změnu pan opatrný.

Jede 30-40 a pokaždé když se před sklem mihne moucha, komár, kapka vody, nedej bože sněhová vločka - brzdí!!! Objet ho by neměl být problém. Půjde to i kdybych měl pásku přes oči, vypnutý motor a auto bych tlačil. Sice jsem se zbavil pana opatrného, ale vyhráno nemám. Spěchající lidé běží přes ulici. Chápu v takové rychlosti si nevšimnete, že přechod leží o 2 metry dál. Klidně si křič něco o blbcích za volantem.

Přijíždím na parkoviště a s nechutí sleduji auta spolupracovníků. A pak že lidi nechtějí dělat. Podle hodinek zjišťuji že ti nejlepší již dávno pracují (30minut před oficiální pracovní dobou).

Koukám že se mám ještě co učit o pracovní morálce. U vchodu potkávám první kolegy (jistě už mají půl práce hotové, když tu vesele debatují a kouří). V šatně se převlékám a zdraví mě další.

Ahoooooj – skřípu skrz zuby a tvářím se vesele. K smrti nesnáším přetvářku ale jinak to nejde.

Nebýt kafe zadarmo vůbec bych sem nechodil. Na to jediné se těším každé ráno. Mezitím dorazili i kuřáci a zapínají své počítače. Počkat, nejsou tu už půl hodiny? Aha, už to chápu – oni ten počítač pouze vypnuli když si odskočili na jedno cigárko. Je krize, takže vlastně šetří firmě výdaje za elektrickou energii. Vědět to pan ředitel jistě by jim padl kolem krku a líbal ruce. Kafe mám konečně hotové a můžu se pustit do práce.

Co je to za smrad?!?!?

Jo už vím, kolega co už asi jen z principu bojkotuje veškeré hygienické návyky lidstva.

Málem bych na něj zapomněl. Zubní kartáček, pasta, ústní voda je pro něj španělská vesnice.

Nesměle na něj otáčím hlavu, ale jen stěží zachytávám slova co na mě vypouští. Mlžný opar smradu přebije úplně vše – dokonce i zvuk. Pánové vědci by jistě koukali.

Konečně mi řekl vše co potřeboval – doufám že stačilo pouze přikyvovat a smát se.

Mezi tím 100 letým čekáním až domluví se celkem slušně zaplnilo pracoviště. Skoro jsem si nevšiml, že jsou tu všichni.

„Padesátiletá“ rádoby ženská co se snaží každému namluvit že je jí dvacet. Prober se ty ……

To že budeš chodit na diskotéky a smát se každý blbosti z tebe ještě dvacítku neudělá!

Dále její nejlepší kamarádka. Další z těch inteligentních rychlokvašek. Lidi typu udělám a řeknu vše, co chcete i když se moje IQ nachází na rozhraní rostoucí trávy a holuba z nosu.

Pak mé oko zahlédne jakousi karikaturu člověka schovávající se za monitorem. Tiše surfuje po internetu a snaží se vystřízlivět. Neboj hochu, nikdo si nevšimne toho alkoholu kolujícího v žilách.Možná by bylo dobré nemluvit aby se to neprovalilo.

Konečně došlo i na mojí oblíbenou dvojici. Šéfka a její pomocný ocásek. Celkem komická dvojička. Laurel a Hardy nového tisíciletí. Pánové (nechť je Vám země lehká) mi jistě prominou. Nechtěl jsem je urazit. Zjišťuji, že napodobováním pohybů, argumentů a celkového rádoby spisovného vyjadřování by mi mohlo zajistit celkem slušnou pozici v kanceláři. Možná i ve firmě. Ale k čemu?

Rozhlídnu se po místnosti. Hledám někoho normálního. Takhle nějak vypadá asi peklo. Někdo by mohl namítnout, že je chyba u mě. Řeknu Vám upřímně – není!!! Zkoušel jsem to všemožnými způsoby, ale magnety s opačnými póly k sobě nikdy nikdo nedostane.

Je až udivující co dokáží někteří udělat pro to aby se měli dobře.

Přetvářka, pomluvy, falešné úsměvy, ubohá prázdná slova.

Ale proč?

No jednoduše řečeno, proto! Nezáleží na vědomostech, zkušenostech a umu. Ve finále se stačí tvářit inteligentně, umět přikyvovat na cokoliv ve správnou chvíli. A ve správnou chvíli prodat to své „nic“ jako nejlepší řešení problému. To pak z toho vyjde dotyčný jako hrdina v lesklé zbroji z dob krále Artuše.

„Škoda.“ Umět toto se stejnou šikovností a grácií ……………….. asi vypadal bych stejně uboze!

Miluji dny když sedím u stolu sám. Obvykle ho musím sdílet s dalšími 4 kolegy. Ale někdy je konstelace hvězd přívětivá a můžu si vychutnat ten klid. Stále se opakující rozhovory, obličeje, výrazy – to vše je najednou pryč! Paráda.

Za pár dní přijde jaro a všechno začne kvést, párovat a milovat.

Bohužel né všichni mají takové štěstí a mají se s kým radovat. Jistě každý zažil nějakou tu hádku anebo rozchod. V dnešní době dostalo slovo rozchod jiný rozměr. Kde jsou ty doby, kdy jsme holkám posílali psaníčka. Kouleli na ně oči při letmém setkání a zvali nesměle na procházku ve dvou po skončení odpoledního vyučování. Dnes se bohužel vše řeší v nadsvětelné rychlosti. Stačí poslat sms-ku. Ještě horší trestem bývá podle některých vymazání dotyčného ze všech možných sociálních sítí. Pro některé je to jistě více zdrcující než slyšet to z úst bývalé(ho) milé(ho). Přijít o přítele nebo partnera ze všelijakých profilů se rovná takřka smrti! Opravdu k smíchu jsou lidé kteří to dotáhnou tak daleko, že si vymažou i všechny fotky. To jistě aby dotyčný viděl jak moc ho ignoruje – potupa co? A jako vrchol všeho. Vztah se zakončí vymazáním mobilního čísla.