Zrádné kalhotky, ďábelské trencle

Cukr Karel Moučka se během přestávky naklonil nad milovanou tvář, zazářil jako Times Square na Nový rok a řekl:
„Nemůžeme dělat jen tohle. Musíme také sublimovat.“
Dvě smaragdová zrcadla ve slunečním jasu, zářivé hlubiny, v nichž voda u dna byla stejně průzračná jako voda při hladině, mu odpověděla, že je sublimace nebaví. - Nu což, pomyslel si Moučka, nějak vydržím. - Jenže ouha, před další přestávkou nezvratně poznal, že to byla silácká myšlenka.
Proto se rozhodl využít poklesu napětí (pátého, šestého, čtrnáctého?) a podnikl nový vysvobozovací pokus. Jelikož nechtěl vylévat dítě s vaničkou, volil tuto větu:
„Dnes na tebe, promiň, nemám náladu, ale nechci, abys pokračovala s někým jiným.“
„Hahaaa, hahahaa! - Ty si predsa len úžasný idiot, Karlíček!“ poskočila pod Moučkou Kačenka.
Karel se z té chvály nadmul pýchou lépe než karamelka v páře, dodal si odvahy a vybafl bez příkras:
„A kdo je potom Pišta?!“
Kulatý, nepřehnaně velký zadeček odpověděl:
„Mysliš toho, čo sa preháňa na motorke?“
„Ano, přesně toho,“ pokračoval Moučka nemotorně, „včetně bratrů na sajdkáře!“
Les, jehož jahody byly vysoké jako borovice, borůvky široké jako buky, zašuměl a nad milenci se rozhostilo ticho, které bývá ke slyšení mezi zvoněním při proměňování.
„Štefan je soplíček vulgaris na veveričkinom kožúšku. Prečo?“
Cukr se přestal dojímat, zamyslel se a přiznal:
„Ale nic, zkoušel jsem, zda mi nejsi nevěrná. Děkuji, víc vědět nepotřebuju.“
Navzdory zdvořilému tónu, který navenek udržoval, nebyl Karel výsledkem scénky uspokojen, oči mu zvlhly bezmocí a hledal už jen způsob, jak si emocionálně ulevit:
"Az ördög tartozott nekem iljen árammuvekkel!"* vykřikl zlostně na bok v jazyce, jemuž ani trochu nerozuměl.
Kačenka ale vzkaz zachytila a rozhodla se situaci zachránit vlastní úzkostí:
„Ty ma neľubkáš. Povedz, že nie.“
„Ale ne, bože! Ano! Nebo ne - o to přece nejde,“ klopýtal Moučka. „Nechtěl jsem žárlit, nýbrž sublimovat. Předstírat, že ti nevěřím, nemělo smysl. Tak jsem rezignoval."
Žena vytáhla žlutý smajlík s bleděmodrými slzičkami, červeným, vyklepávaným kapesníčkem (vlál, mimochodem, jako vlajka nezávislého národně osvobozenecké hnutí) a vzlykla:
„Zbohom, Karlíček!“
„Sbohem, Kačenko!“ řekl svorně, i když netušil proč.
Ve chvilce však oba zjistili, že se od sebe nemohou oddělit, protože on nosil dřevěné trencle se šroubkem a Kačenka kalhotky s vyšívanou liščí pastí.
„No zbohom s takým bohom!“
„Hahahahaha!“

*Čert mi byl dlužen takovouhle elektrárnu! (přel. z maďarštiny)