--- Pěkný den Sue Allen ---

Je tomu již několik měsíců, co celá Ewingovic famílie vymřela. Ale co čert nechtěl, byl to jen sen Sue Allen, která se probudila po pádu z barové stoličky se strašnou kocovinou. *Zase diváci dupali, až si vydupali třetí zmrtvýchvstání těchto skvělých, lahodných a čerstvých hrdinů. Ano, tito superhrdinové se dotkli srdcí nás všech. Tento superseriál, kterým Dallas bezesporu je, se dotkl života nás všech. Znovu jsme si mohli prožít každodenní trampoty, jenže tentokrát v křesílku, s pivečkem nebo štrikováním v ruce a u TéVé obrazovky. Přesně tak, tento seriál se svou sociální hloubkou dotkl všech všedních životů nejen v JůEsEj, ale po celém světě. Naše srdéčka škodolibě zaplesala, když viděla, že i život ostatních je pln nemanželských dětí, podvodných fúzí podniků a machinací s akciemi (vivat kupónovka), že každý z nás se aspoň jednou za den setká se svým novým vlastním či nevlastním bratrem, sestrou, otcem a dozačátku (rozuměj dokonce) i matkou. Hned spíme klidněji, když víme, že nejenom nám občas ten milionek protekne mezi prsty. Nuž ale skončemež toto smysluprázdné tlachání o ničem a vraťme se k opilé Sue Allen.*
„Mně je blbě!“ zabědovala paní ex-Ewingová.
„To máte z toho, že pijete mnoho. Já jsem poslední básník barman.“ Pronesl vzletně pingl.
„Nekydej, na Toma Cruise nemáš. Radši mi nalej dvojitou skotskou. Za hodinu mám schůzku v dámském klubu a budu mít proslov. Z tohohle bolehlavu mě dostane jen pořádnej skotskej vyprošťovák.“
Glo glo, glo. „Tady to je.“
Ňuf, ňuch. „Todle není Džim Bím.“ Čiiííííí (to vylejvá tu whisku). „Dej mi radši nějakou neznačkovou kořalku, abych to nemusela furt vylejvat... a dvojitou, jo? ... Dík.“ Sue Allen do sebe kopla vyprošťováka a vypotácela se z baru. Vyjde na čerstvý smog. „Že by to přece jen nebyl sen?“ vyřkne s nadějí v hlase hledíce na něco, co by mohlo být DžejÁrův prst, který turbína Boeingu 747 špatně zpracovala. Šláp. Plesk. Mlask. „Ach ne!“ Byl to pouze psí trus, který někdo rozšlápl. Huh, naneštěstí to byl Bobby. Ten měl být přece zastřelen?!
„Ahoj, Sue Allen.“
„No nazdar,“ odpověděla. „To to bude doma zase smrdět,“ pomyslela si a hrdě vykročila vstříc lačným očím a krvelačným řečem svých kolegyň v klubu. Přišla ke krásnému jižanskému domku s pěkným zeleným parkem.
„Dobrý den, Sue Allen.“
„Ugh...“ ohlédla se Sue Allen směrem, odkud pozdrav přicházel. A koho paní už-ne-Ewingová nevidí, sama předsedkyně klubu zneužitých, odhozených a rozvedených (i několikrát) žen. „Aaa, dobré jitro, paní Trumpová.“
„No tak, Sue, říkala jsem ti, abys mi tykala. Měla jsi stejně strašné manželství jako já.“
„Ale nepovídej, Ivanko. Tys přece měla to nejhorší manželství.“
„Oh, děkuji,“ zčervenala Ivča Trumpová, „takovou poklonu si nezasloužím. Děkuji.“
„Ale zasloužíš ty blbá huso,“ procedila Sue Allen mezi zuby.
„Cos to říkala?“
„Ale nic, jen jsem si povzdechla, jak na nás, na ženy a obzvláště na tebe je život krutý.“
„To mi povídej. Ty chlapi si myslí, že budeme jenom doma. Plodit děti, uklízet dům...“
„...chodit po nákupech, plavat v bazéně a hloupě se opalovat. Je to od nich krutý. My chceme také žít. Chodit do práce. Potkávat se s novými lidmi. Svádět a uhánět na prachy opálené, vysoké, modrooké blonďáky se svaly jako melouny. Mladé a svěží jak jarní travička pokropená vlahou rosou. Bujné a silné jako hřebec, na kterém jezdil Vinnetou.“
„Bééé.. Óóóóhoohóó.. Sue Allen, ty mne dokážeš vždy tak dojmout. Tvé proslovy mne vždy chytí za srdce. Že jóó.. hóóóhóóholkyííí.“
„Aáááhhh, yóóó.. bůůúú...“ sborově odpovědělo deset dalších dívek kolem čtyřicítky, které se najednou objevily kolem Sue Allen a Ivany Trumpové. „Vy ste ale krávy,“ pomyslela si Sue Allen.
„Je mi líto, ale není mi nějak dobře. Asi bych měla jít nakupovat.“ Řekla paní Ewingová již nahlas.
„Smrk, pčík. Máš naprostou pravdu. Nakupování mi vždy spraví náladu. Pojďte holky, lets go shopping.“ vyřkla Ivana.
„Yeah,“ řekly ostatní a než se Sue Allen stihla rozkoukat, byly všechny členky klubu v prachu.
„Ty sou tak blbý, vždycky mi na to skočej,“ řekla pohrdavě. Otočila se na kramfleku a zamířila ke svému Porsche Cabrio. Usedla do kožené sedačky a ze sedadla spolujezdce zdvihla svůj diář. „Tak. Kolikátého to dnes je?“ zamyslela se, „áh, třináctého apríla a je zrovna pátek. Lepší den na práci jsem si nemohla vybrat. Dnes budu mít štěstí. Híí, hííí, hujííí. Takže, co tu máme. Dostat se z kocoviny – to sem udělala. Udělat zdvořilostní návštěvu v klubu – to sem taky udělala. Pak tady je: Zničit J.R.. Jé, tak to bude hračka. Á, černá kočka. Ná puťa, puťa nááá. Sakra, co to plácám. Čííí, číííí. Už je pryč. No nic. Jde se zničit DžejÁr. Híí, hííí, huiííí.“ Brm, brm, brrrrrr. Odstartovala svého poršáka.
Quíííí. Zabrzdila před svým mrakodrapem Sue Allen Tower v centru Dallasu. Vyjela výtahem do nejvyššího patra.
„Dobví den, paní Jůjingofá. Dnef fám fatím nikdo netelefónofal. Poftu máte na ftole.“
„Děkuji ti, Fakfano. Híí, hihí. Měla by sis zajít na logopedii, nebo tam někam. Jako moje pravá ruka bys měla umět mluvit.“
„Ano, paní Jůfingofá,“ odpověděla provinile Saksana a scvrkla se v křesle.
„ÁLE! HNED!!!“ zahlaholila Sue Allen hurónským hlasem, za který by se nemusela stydět ani Tina Turner. Saksana vystřelila ze svého křesla. Hbitým skokem překonala psací stůl. V letu uchopila kabelku a zmizela ve výtahu.
„Asi bych měla zaměstnat nějakýho chlapa,“ zamyslela se. „Saksano, napiš, že tě mám přeložit k recepci, abys otravovala lidi u příchodu a... No jo, ona tady už není.“ Pohodila znechuceně hlavou a naškrábala do diáře, že Saksána půjde do recepce a ona si najme nějakého super muže jako sekretářku. Když to dopsala, tak se pousmála nad svojí genialitou. Vešla do kanceláře.
„Takže, co uděláme dnes? Převezmeme Ewing Oil? Ne, to je příliš bezbolestné. To J.R.ovi nic neudělá.“ A jak tak přemýšlela, prohlížela si noviny.
„Ahh. To je vončo,“ četla, „v pořadu Sedm, čili sedm dní prohlásil jistý Václav Ká, že k žádnému tunelování nedošlo a od banánových republik nás dělí mnoho státních dluhů.“
„Nejdřív DžejÁra vytuneluju, a pak z Jůjing Ojl udělám největší exportní společnost na banány. Híí, hííí hujiííí.“ Odložila noviny a otevřela Zlaté stránky. „K kkk. Ka, ka, kas. Ah Kastro, tady to je. F, Fidel. Mám ho. Předvolba na Kubu je 0609 a on má 112 777.“ společně se čtením Fidelova telefonního čísla jej vyťukávala na svůj telefax.
„Píí, píí píí. Volané číslo neexistuje. Vámi volaná osoba nebyla vybavena telefonní stanicí. Zkuste kouřové nebo světelné signály. V nejhorším případě použijte poštovního holuba nebo vhoďte láhev se vzkazem do Karibiku.“
„No jo, Kuba vlastně není stát v USA, ale přece měl bejt, vždyť jsme ho dobyli? Asi zavolám ministru zemědělství. Ba ne. Hezky až nahoru. Brnknu Billovi. Ještě mi dluží. Řeknu mu: To máš za to, žes nepoužil kondom. Chudák Hillary. Híí, híí huiíiíííí...“