|
Utíkal, co mu síly stačily. Dešťové kapky bičovaly jeho vrásčitý obličej. Už byl promoklý na kost.
Prodíral se hustým křovím. Chvíli co chvíli se před ním vynoří srub.
A dnes je ten den. Konečně se dočkal.
Jedna z větví ho švihla přes obličej. Zaklel.
Zalitoval, že nešel po cestě. Živou duši by určitě nepotkal.
Les postupně řídl. Díky tmě však nebylo vidět dál než na pár kroků.
Oblohu prořízl klikatící se blesk. Na chvíli ji rozdělil na dvě části. Mocně zadunělo.
Mech pod jeho nohama čvachtal. Byl nacucán vodou nebývalou měrou. Pršelo od rána. Teď se schylovalo k půlnoci.
Zrychlil se mu tep.
Srub. Přímo před ním.
Už tu nebyl více jak padesát let, a přesto to tu vypadalo stejně jako posledně. Několik na sebe naskládaných trámů do výšky dospělého člověka, žádná okna, pouze pár větracích otvorů. I střecha byla původní. Jen ji obrostl mech a kapradí.
Na nic nečekal a rozrazil bytelné dveře. Skoro je vysadil z pantů.
Někdo přidušeně vykřikl. Vida, jsou tady.
Osvítila ho petrolejka. Během zlomku vteřiny zhodnotil situaci.
Kolem stolu sedí pět mladíků a dumají nad mapou. Další tři už leží. Všude visí nějaké oblečení. Nejspíš tábořili někde v lese a ten slejvák je vyhnal sem. Jejich smůla.
Ten, který vypadal jako nejstarší, ho oslovil: „Ahoj. My jsme Jestřáby. Je tu dost místa pro všechny. Pojďte dál.“
Vzpomněl si, že kdysi byl taky děsnej fanda do podobného stylu života jako oni.
Mlčky přešel místnost, zrakem utkvěl na každém z těch pěti a sedl si na poslední volnou židli. Zavrzala. Minule tu ještě stály pevné lavice z dubového dřeva. Kde těm je asi konec?
Žádný z chlapců se neodvážil promluvit. Ba dokonce ani pohnout. Nebýt zvuků vnějšku, vypadalo by to, jako by se tu zastavil čas. Petrolejová lampa vrhala děsivé stíny. Ty skautíků se krčily před hrozivým stínem příchozího.
Někde poblíž vítr vyvrátil strom. K uším všech příchozích doléhal praskot větví. Velikán padal a bral s sebou všechno, co mu stálo v cestě. Zvěř, která pod ním našla úkryt, prchala s šíleným řevem pryč.
Vítr se opřel do stavení. Za uši drásajícího kvílení pronikal dovnitř všemi možnými škvírami. Jeden ze spáčů se probudil.
„Co se děje?“ otázal se jeden z nich.
Než mu však stačil někdo odpovědět, rozletěli se dveře. S třísknutím narazily do stěny. Zůstaly otevřené. Všichni k nim stočili své pohledy. Na jejich prahu tentokrát nikdo nestál. Otvor zel do noci. Venku skučela vichřice.
„Jirko!“ zavelel bázlivě vedoucí skautů, „zavři ty dveře!“
Oslovený vstal a chtěl příkaz splnit. Už se natahoval po klice… Najednou se plamen petrolejky zatřepotal, a ačkoliv petrolej ani knot ještě nedošel, zhaslo světlo docela. Vše se ponořilo do naprosté tmy. Dunění větru, bičující déšť, praskání větví, křik zvěře – to vše se při otevřených dveřích ještě násobilo.
Navzdory naprosté tmě se nad stolem mihl nějaký stín. Temnější než temnota. Vzápětí na to se ozval nelidský výkřik. Přímo mezi nimi. Následovala rána, jako když se svalí na zem tělo.
Ve skautských řadách zavládl zmatek. Křičeli jeden na druhého, a tím si dodávali odvahy, snažili se najít sirky nebo baterky. Někdo v tom chaosu spadl se žuchnutím ze židle.
Ačkoliv dovnitř pršelo, nikdo se nehrnul dveře zavřít. Rám dveří od sebe odděloval dvě temnoty. Tu absolutní ve srubu od té venku. Od té, plné hrůzných zvuků. Plné zla, od kterého je dělily jen stěny. Teď měli pocit, že k nim vstupuje právě dveřním otvorem.
V tom momentě si neuvědomili, že už mezi nimi dávno je. Vetřelo se k nim v podobě toho starce, na kterého v tom zmatku úplně zapomněli.
Konečně někdo překonal strach a dveře zabouchl. Všechny zvuky téměř umlkly.
Jeden z chlapců škrtl sirkou. Její plamen spoře osvětlil celou místnost.
U dveří stál stařec. Tvářil se úplně apaticky.
„Zhasni to světlo!“ pronesl šeptem.
Skautík ho neuposlechl. Strachem zkameněl. Ostatní taky. Nevěděli proč, prostě se toho muže najednou báli. Sirka dohořela až k jeho prstu. Zavyl bolestí. Opět tma.
„Už nerozsvěcejte.“ Zase ten pekelný šepot: „Kluci, chtěli byste se bát?“
„My…my jsme Jestřábi. My se ničeho nebojíme.“
„Znám jeden příběh, který se opravdu stal. Tady v tom srubu. Je ale hodně strašidelnej.“
Hrůza z toho šeptajícího starce je už pomalu opouštěla. Kupodivu je však znovu zaplavila touha po strachu.
„Vyprávějte….My se určitě bát nebudeme…“ křičeli jeden přes druhého.
Navzdory tmě se ten muž vrátil ke své židli a znovu do ní usedl. Zavrzala. Víc než prve.
„Je tomu již padesát let…..“
Nebe bez mraků, krásný letní den. Všude voněly pampelišky.
Všichni vesničané mířili do polí. Všichni kromě Jana. Tomu se protivila kterákoliv robota. Proto se každého rána vytratil a nikdo o něm až do západu slunce neslyšel. Jeho rodina jej považovala přinejmenším za podivína a sousedé se jich ptali, proč takového budižkničemu živí. Janovo otec byl naštěstí velký dobrák a toto chování mu trpěl.
Jan ovšem nemizel bezúčelně. Scházel se v lese se svou tajnou láskou. A toho dne se s ní měl setkat zase…
Když dorazil na místo jejich pravidelných schůzek, pocítil zvláštní tlak v žaludku. Alena nikde. Dveře do srubu dokořán, tráva kolem sešlapaná. Předtucha, kterou měl celou cestu, pomalu nabývala konkrétních kontur. Někdo tu byl. Někdo jiný a Alena odešla.
„Aleno,“ řekl sotva slyšitelně. Odpovědí mu bylo akorát zašumění listí.
Jednou mu řekla, že má z toho srubu strach. Sama by do něj nevstoupila ani za pytel zlata. Ale když prý je boku Jan…A tak tam spolu bok po boku trávili ty nejkrásnější chvíle svých životů. Ale ona se stále ve skrytu duše bála.
Teď dostal strach i Jan. Měl dojem, že ho ze křoví pozoruje tisíc párů zvědavých očí. V dáli zavyl vlk. Polil ho pot.
Praskla větývka.
Otočil se.
Nic. Nikdo za ním nestál.
Nechápavě zakroutil hlavou.
Prásk!
Lekl se, že mu jednou vynechalo srdce. Pak začalo tlouct jako o překot.
Někdo zabouchl dveře. To poznání ho šokovalo. Nikdo jiný než on tu nebyl. Možná vevnitř. Ale….
„Nechoď tam.“ Ten hlas znal.
„Aleno?“
„Nechoď tam.“ Nedokázal zjistit, z jakého směru se k němu její rada nese.
„Aleno, vylez. Já nemám náladu si hrát.“ Snažil se působit neohroženě, ale nepodařilo se mu to.
„Nechoď tam.“ Najednou se uvědomil, že Alenu neslyší ušima. Její hlas mu zněl přímo v hlavě.
„Aleno?“
Nebe potemnělo. Slunce zahalily hustá mračna. Rázem se zešeřilo.
Vlk zavyl o dost blíž. Jan věděl, že se jich tu po lese pár potuluje. Na lidi si prý ale podle myslivců netroufnou.
Mladík pobíhal zmateně kolem srubu. Volal Alenu. Bez výsledně. Dával bedlivý pozor, jestli ve křoví nezaregistruje nějaký pohyb. Nic. Nakonec zastavil před masivníma dveřmi.
Položil ruku na napodobeninu kliky.
Má? Nemá?
Opřel se do nich. Šlo to ztuha, ale povedlo se. Ovanula ho hřbitovní vůně. Na stole hořela svíčka. Na mysl mu nepřišlo nic jiného než že si z něj Alena chce ztropit legraci.
„To se ti teda povedlo, Aleno.“
Vstoupil. K tomuto místu se vázalo plno jeho pěkných vzpomínek. Považoval to tu za jakýsi ráj. Zde se mohli s Alenou dennodenně celé hodiny milovat, aniž by je někdo rušil. Naprostá idylka. Ne však dnes.
Pomalu kladl nohu před nohu. Podlaha pod jeho váhou skřípala. Blížil se ke zdroji světla. Planoucí svíci. Venku už se setmělo docela. Vzadu na stole upoutal jeho pozornost ještě nějaký předmět. Trčel ke stropu. Nedokázal rozeznat, co to přesně je. Svíčka osvětlovala jen velmi malý prostor.
Přistoupil k tomu předmětu. Sklonil se k němu.
Nůž. Byl tam zapíchnutý nůž.
Prásk!
Krev mu ztuhla v žilách. Ty dveře ho přivedou do hrobu. Plamen zatřepotal a zhasl.
Otočil se, že půjde otevřít. Ale nemohl. Vytušil, že už v místnosti není sám.
Zavyl vlk. Ne v dáli. Přímo tady. Tentokrát stál přímo před Janem. Zvíře zavrčelo. A vrhlo se na něj.
Jan na nic nečekal. Vytáhl nůž z desky stolu. Jednal čistě intuitivně.
Obě těla se střetla. Vlk se mu zakousl do hrdla. A Jan bodal a bodal. Byl to souboj na život a smrt. Nakonec vlk vydal smrtelný skřek a začal se svíjet v agónii. Jan vyhrál. Nůž mu vypadl z ruky. Spíš psychickým vyčerpáním. Nezdálo se, že by byl nějak raněný.
Dopotácel se ke dveřím. Otevřel je. Ovanul ho svěží vzduch. Na zem dopadaly první dešťové kapky. Z jeho hrdla se vydral vítězoslavný křik. Ještě nikdy neměl větší radost z toho, že žije. Strach z něj opadl. Pln euforie se otočil, aby se pokochal mrtvolou toho krvežíznivého zvířete, které právě přemohl.
Krve by se v něm v ten moment nedořezal. Před ním neležel zabitý vlk, ale Alena.
Ve srubu nastalo ticho. Nikdo ani nedutal.
Ten konec všechny přítomné šokoval.
„To je opravdu hrozná historka.“ Nechal se nakonec slyšet jeden ze skautů. „Teď neusnu.“
Venku ještě pořád hustě pršelo. Vítr také neutichal.
„Kluci, neměli jste sem chodit.“
„Kdo vlastně jste?“ otázal se ho vedoucí skautů.
„Jan.“ odpověděl stručně. V místnosti to zašumělo.
Někdo škrtl sirkou.
Ten tajemný vypravěč mezi nimi neseděl. Zmizel.
Zpoza stěn k nim doléhal hrůzostrašný chechot.
„Co si o tom myslíte?“ zeptal se vedoucí skupiny zapalujíc další sirku.
„Šlendrián. Chtěl nás vystrašit. Ale my se přeci nebojíme.“
„Jasně, jsem přeci Jestřábi.“
„Co je tady tohle?“
Ze stolu trčel nůž.
„Kde se to tady vzalo?“ jeden z nich si s dýkou začal pohrávat.
„Kluci, kde je Jirka?“
„No, jo. Kde je ten?“
„Já si myslím, že je pryč už dýl. Jak šel zavřít ty dveře….“
„To je fakt. Mám pocit, že jeho židle byla během toho vyprávění prázdná.“
„Musíme se po něm podívat. Zapalte už, hrome, někdo petrolejku, ať nevyplejtváme všechny sirky.“
„A co se už dobrou hodinu snažím. Jenže to nejde. Nevím proč.“
Prásk!
Do místnosti se vehnal proud studeného vzduchu.
„Zavřete někdo…“
Na zápraží se rýsovaly obrysy nějakého tvora. Ozvalo se zavrčení. Vlk.
Vrhl se na ně. Snažil se je všechny svými ostrými drápy a tesáky rozpárat.
Ale jich bylo hodně. A měli nůž…
Jediný, kdo té noci zemřel, byl Jirka…..
http://day.hyperlink.cz
| 
