řekli vyjedeme.

teď je mlha.

ale večer bude zase tma.

slunce prosakovalo mlhou jako krev z kůže, aby viděli že

                                    některé životy jsou rozdrcené a není dost sil je zašít

žíly pravdy jsou rozbolavělá ústa, které s každým pohybem slábnou

nic není. proč chcete barvy, tvary a zvuky, vše co vyplňuje svět

jsou zevnitř utkané lži, pomazané paprskem slunce

který je ve skutečnosti blesk

/zabodne se mezi žebra stromů/

z oblohy spadl díl tvého ty, dlouho visel nad propastí a

                                                                                           tak bolely oči obrácené vzhůru, že spadly s tělem dolů, ulepené mokrým listím, které se vsáklo do něj jako vina

nic není. ale stále chceš aby bylo. když nedostatek barev je tma a ztracené zvuky hluchota

nevíš kam, víš jen že musíš jít

…

některé duše jsou oblepeny silou, která je drží

ale špína z nehtů nezmizí, ani chuchvalce bláta z žil, které pumpují ho místo krve, sem, tam, od srdce, k srdci,

jen ne pryč

…

chtěla bodnout. a neodložit ostny. až vyteče všechna špína, až tělem prostoupí mlha která nic netiskne

v ústech, bolest odejde a světlo roztrhá přebytečnou kůži,

                                                              rozfouká oblaka a nebe zůstane holé

tehdy ruce země odloží tělo polepené listím

a ona vstane

…

ale i nebe má děravá ústa a plive

duše, které stále patří na zem

i když vykrojily iluze

i když jedly vlastní tmu

            --- vrátí se

a nic není