|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Dýchavičnost davu v tomto raním zimním počasí dorážela na plastové automatické dveře nakupního střediska. Nápor lidí tlačil vší silou a brána do zaslíbeného obchodu, plného slev, se prohýbala. Mnozí z čekajících se strkali, naráželi do sebe rameny, dloubali se lokty či dupali na nohy. Stařičké babičky vidinou výhodného nákupu získaly novou životní sílu. Svými holemi se oháněly po davu a majzly po hlavě každého, kdo by se zdál být rychlejším nežli ony. Tedy skoro všechny. Postarší pánové vysadili své zubní protézy z úst a klamavým a nenápadným pohybem kousali čekající lidi do zadku. Tedy bylo vidět, jak každou chvilkou někdo v davu nadskočí s bolestí v zadní oblasti. Maminky s kočárky najížděly čekajícím na nohy a s hlasitou, avšak ironicky myšlenou omluvou postupovaly kupředu. Dost často také nabádaly svá dítka k hysterickému řevu, který jim poskytl pár metrů k dobru.
Pan Kašpárek, vedoucí z prodejny, dopíjel své kafe a postavil hrníček zpátky na stůl. Přímo na kolečko, jež se na desce stolu vytvořilo. Promnul svou neoholenou tvář a povzdychl si. Každé pondělí ráno to samé. Jatka. S bolením zad od posledně, vstal a neochotně se příměl k tomu, aby otevřel. Znovu. Každý den. Nenáviděl svou práci, a měl důvod.
Leon Poštůlka měl to štěstí, nebo neštěstí, že stál přímo u vchodu. Pravda, sice tváří nalepenou na plastovou výplň dveří, jak ho dav ze zadu tlačil, ale byl první. Nadšení si pomalu ani nestíhal vychutnávat, ovšem bylo tam. Malé, ale hřejivé. Svou holí se snažil odstrčit další nedočkavce co mu dýchali na záda. Znervozňovali ho. Pak ho zahlédl. Vedoucího, jak se blíží s klíčem na dlouhém provázku. Odemkne prodejnu a začne závod. V duchu si přehrával celý slevový leták a promýšlel nejlépe zvolenou trasu, aby stihl koupit vše co bylo ve slevě.
Pan Kašpárek stál před pekelnou bránou. Ruka se mu třásla. Svíral jeden jediný klíč. Klíč který každé jeho ráno mění v peklo. Vzdychl, obrnil se proti bolesti a blížil se se svou rukou blíž k zámku. Kus hrbolatého kovu ladně proplul zámkem. Pan Kašpárek se zhluboka nadechl a odemkl...
Desítky lidí se po odemčení nahrnuly dovnitř. Nedbalí nikoho a ničeho. Pana vedoucího takřka u vchodu ušlapali. Dupali mu po nohách, zádech a leckdy i po hlavě. Nejen nohama ale i holemi a chodítkama. Sem tam ho přejel i kočárek. Dav se hrnul prodejnou. Prodavači rozumně ustupovali ke stranám.
Leon Poštůlka byl včele. Na vedoucího si pomstychtivě dupl, smykem se dostal až k otáčivému vchodu přímo k regálům. Do jedné ruky popadl košík a holí se odpíchl ke smyku k regálu s konzervami, co stál kousek od pokladen. Velká červená cedulka s upozorněním na slevu, tkvěla u plechovek s kukuřicí. Kukuřice Leona nadýmala, ale toho on nedbal. Zabořil svou ruku přímo do regálu a švihem si shrnul do košíku několik konzerv. Rozdá je příbuzným... přemýšlel si. V tu chvíli do něj narazil kočárek jedné agilní matky. Spustila na něj jednu z připravených estrád. Její dítko začalo hystericky řvát. Na to byl Leon připravený. Zašmátral v kapse a hodil do kočárku lízátko. Lízátko otrávené kyselinou kyanovodíkovou. Po té se loktem opřel o regál a švihem bacil matičku gumovým koncem hole přímo do čela. Matce s kočárkem se obtiskla guma na čele a s protočenýma očima se svalila na zem.
Pan Poštůlka se zdržel odstraňováním konkurence. Ubíhal mu čas. Davy lidí se rojily všude okolo. Belhavým sprintem se rozběhl uličkou s konzervami. Slevový regál, umístěn mezi uličkami, nabízel zlevněné psí krmivo. Smykem zabrzdil a hodil si jeden z posledních pytlů do košíku. Psa sice nemá, ale náštěvám to bude vydávat za sušenky.
Hned poté navštívil chladicí boxy. Ukořistil jednu z posledních zlevněných kachen. Doma v mrazáku jich má sice ještě pět. On kachny nerad. Kvůli ní musel odstranit další dva kachnožravce. Zahákl je druhým koncem hole za krk. Cestou od boxu si ještě pomstychtivě kopl.
Pan Kašpárek se probral z dočasného bezvědomí a sbíral se z dlážděné podlahy. Na tváři nahmatal obtisk dlaždiček. Bolel ho celý člověk, cítil že má zlomené nejmíň jedno žebro. S rukou v kříži se belhal k pokladnám.
„Jak to vypadá?“ optal se jednoho z prodavačů, co vyjeveně pozoroval supermarketovou bitku.
„Pravděpodobně se finální boj strhne u regálu s máslem. Zdá se, že si ho nechávají na konec.“
„Ach... ano... jistě... Hera o deset korun levnější“ posmutněle odsekával pan Kašpárek. Pozbýval sil. Možná, že už na to byl příliš starý.
„Mojeeee!!“ hrnul se s výkřikem k regálu s máslem pan Poštůlka. Jednu příliš pečeníchtivou matku dloubl loktem do žeber, že se s výkřikem sesula k zemi. Na dorážku jí dupl patou boty do slabin. „Moje máslo!“ odsekl a plivl jí do obličeje, div mu nevyskočila protéza. Zdvihl hůl v ruce a majzl jím jiného důchodce co už už sahal do vrchního regálu, pro jedno z posledních másel. Ruka se ztáhla a chytla se za hlavu. „Au...“
„Zdravíčko sousede“ pozdravil pan Poštůlka a kopl souseda do holeně. Důchodce začal poskakovat po jedné noze.
Rychlým pohybem se natáhl pro máslo a hodil si pár kostek másla do košíku. Troubu sice nemá, ale to nevadí. Namaže si to na chleba. S plným košíkem si to šinul k pokladně. Obezřetně se rozhlížel, jestli mu nikdo nechce jeho extrémě výhodný nákup sebrat. Nestalo se tak. Pan Poštůlka došel až k pokladně. Na mladou pokladní s výstřihem vyhrkl pár morálních slintů o dnešní mládeži. Jelikož se nedostavila žádná odezva, sbalil své věci do proutěné tašky, zaplatil a jal se opustit obchod.
Pan Kašpárek proseděl celé dopoledne a odpoledne ve své kanceláři. Úpěnlivě zíral na nedopitý šálek kávy z rána a strnule seděl na židli. Celý den. Chvilku před sedmou večerní, před zavírací dobou, vstal. Přešel ke kartotéce v rohu místnosti. Otevřel šuplík P až T a zašmátral uvnitř. Vytáhl velkou automatickou pistoli a prostřelil si hlavu. Dopis na rozloučenou nenechal, a tak zůstal důvod jeho smrti záhadou...
|
|
|
