|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
1
Letos budou dobrý třešně. Osm let si dennodenně zapisuju teploty vzduchu na Malvazinkách a v jejich bezprostředním okolí, porovnávám průměry srážek, tlaky vzduchu, rosný body, vítám včely a nenávidim špačky. A z letošních výpočtů mi vychází, že třešně čtyřiadvacet budou vážně dobrý.
2
Mám rád černovlasý holky. Ještě radši je mám, když si přes ucho vyvěsej pár nateklejch třešní, višní eventuelně. Černá a červená, čistá pleť, kontrasty. Vidíš to? A když z tý šťavnatý velký koule ukápne nevypratelno, oči - překvapení, zloba - ruce povytáhnou bílý tričko od prsou, spodní lem vyjede k pupíku, a teď si vem, ty ruce jsou těma třešněma zanesený, kamaráde, to je porno ve vší kráse. Vidíš to?
Asi už chápeš, proč mě dostala Bára. Pronikla do nejtvrdších částí mýho já, rozdrtila je a ze mě pak zbyl jenom obrys původní bytosti. Tahala za nitky tak dovedně, že jsem si zprvu nepřipouštěl jakýkoliv změny v chování a přišly mi směšný všechny narážky na podpantofláctví, který mi věnovaly její kamarádky. Bylo to zvláštní.
Začátek dubna. Odpoledne se dalo sedět v tričku, pít víno a hulákat do zahrady, že je krásně jak dlouho ne. Jemně ovíněnej jsem vyrazil rozhodit sítě do klubu, okouknout dámy v sukních a vzorovanejch punčochách. Sebevědomě jsem vstoupil doprostřed parketu, rozpřáhl ruce, zaklonil hlavu a naschvál vybryndal mililitry ginu na zem. V tu chvíli se kolem začly točit labutě jak na kolotoči, každá výrazně svůdná, očima šlehající po čerstvě opálenejch tvářích, tělem zachytávající poslední kapky ginu, který padaly z mýho předloktí.
Jasně, ne všechny byly dokonale krásný, ne všechny se dovedly stylově oblíkat, ale všechny bez výjimky se chtěly bavit. Tak jsem je bavil.
Chtěly tancovat, tancovali jsme, chtěly pít, pili jsme, chtěly mě líbat, dal jsem jim číslo a odešel jsem.
Ženský si nedělaj značky na práh ve chvíli, kdy za tebou prásknou dveře, většině stačej lačný pohledy a úsměvy ze všech stran. Jejich touhy jsou ušlechtilý, hledaj osobního strážce. Chlapa, kterej tancuje, pije, platí, poslouchá, doprovodí, nic nechce a zapomene. Do baru nejdou pro chlapa na sex ani na vztah, to maj zakódovaný v genech a držej se toho jak pijavice žil. Většina z nich. A dokud to nepochopíš, nebo nenarazíš na výjimku z pravidla, dovedou si tě přesně tam, kde tě chtěj mít. Na tramvajovou zastávku.
Ve chvíli, kdy jsem měl pocit, že umim dokonale využít všechny ženský touhy a nástrahy a dokázal jsem tak narušovat jejich kódování, přišla jedna, která mě ve vteřině smázla.
3
Je všude. Na billboardech a v televizi, v časopisech, v novinách. Na internetu. Vyretušovaný pihy nad horním rtem, v očích vyhněděná hnědá, řečiště třešňovýho džusu putuje ze rtů přes bradu až k dokonalýmu tělu, tělu, který mi nakonec bude dáno a já ho přijmu s nepředstíranou radostí.
Teď jsem ale ještě v klubu, piju gin a koukám na displej cizího telefonu, abych zkontroloval, jestli si jedna z dnešních dam zapsala správně číslo. Oči měla jak kávový zrnka ve vanilkovym krému, unavený, zakalený, jazyk se jí občas přilepil na patro, takže nedoříkávala slova, ale měla něco, co mě zaujalo na první pohled. Krásný bílý zuby vyrovnaný v řadě jako kdyby měla dorazit důležitá státní návštěva. Na dobrou noc dostala pusu na tvář a já ujištění, že se ozve. Domů jí doprovázel kluk sotva dvacetiletej, deset minut na mě házel dost zlý pohledy, ale Jana ho dvakrát razantně odpálkovala, takže mi bylo jasný, že nedojde dál, než na zastávku. A kdyby se mu přece jen podařilo Janu přesvědčit o výhodách svýho bytu, opilá na to byla dost, nepustila by ho do kalhotek.
Hodnej kluk. Zařadil se do dlouhýho zástupu těch, kteří mi nevědomky pomáhaj s předehrou.
Nejdřív jsem ji vůbec nepoznal. Vlasy měla vyhnaný do ležérního čehosi, co částečně připomínalo drdol a částečně díky blyštivý sponě hnízdo straky. Krk objímal límec jinak nevýraznýho šedýho roláku, džíny měla do třetiny schovaný v hnědejch kozačkách. Oblečená nebyla nijak zvlášť důkladně, očividně se chtěla s kamarádkama odreagovat po náročnym dnu, než se předvádět před stádem namyšlenejch borců.
Později jsem o tom častokrát přemejšlel a došlo mi, že nebejt jednoho jedinýho pohybu, nevšiml bych si jí. Jednoduchej pohyb rukou změnil celej muj život, kamaráde. Nikdy bych tě nepoznal. Prožil bych běžnej život běžnýho člověka, s dětma, domkem se zahradou, vnoučatama a smrtí v osmdesáti.
Přišla se třema kamarádkama, nic extra, navíc se věnovaly samy sobě a svejm sladkejm koktejlům a nezdálo se, že by měly zájem o společnost neznámejch donchuanů.
Po zběžný prohlídce jsem se užuž chystal stočit pohled k barmanovi, protože jsem nepozorností rozlil zbytek pití, ale v tu chvíli se to stalo.
Setinovej oční kontakt. Koutky úst o půl centimetru vzhůru, to je automatika, reflex sebevědomejch lidí, a pak pomalej ladnej pohyb dlaně k nosu. Běžná věc, jenže já to v tý chvíli bral jako výzvu. Jako by říkala: Pojď, hraj si se mnou. A navíc mi došlo, že ji znám, že to je ta holka z reklam, holka s třešňovym džusem, prostě holka s velkym H.
4
Nikdy jsem neměl kamarády, nechtěl jsem je. Každýho, kdo se mi chtěl přiblížit, jsem odháněl. V mládí snad z prozíravosti, později z čistě praktickejch důvodů. Jakýkoliv citový vazby snižujou koncentraci. A já měl od čtrnácti let dva velký sny, jejichž dosažení vyžadovalo plný nasazení. Kamaráde, slyšíš? Dřív bych tě zašláp jak unavenou včelu. A teď jsi jedinej, s kym se vídám.
Možná proto, že moje práce stála na lži. Bál jsem se potkávat pravidelně stejný lidi, abych se neprozradil, aby nikdo neměl záminku dát se se mnou do řeči. Proto jsem nakupoval v hypermarketech, z domova odcházel každej den v jinej čas, v klubech jsem se snažil víc poslouchat, než mluvit a když už i na to došlo, měl jsem v zásobě desítky životních příběhů a v kapsách tři občanky.
Vztahy mě odpuzovaly. Nezajímalo mě kino, procházky, nechápal jsem večeře, svíčky. Krucinál, svět je krásnej, když se mydlej frndy, tak proč si ho komplikovat kecama, kecy končej hádkama a z hádek jsou prázdný postele. Věděl jsem, že vztahy nejsou pro pořádný chlapy a přece jsem do toho zapadnul jak zloděj do banky. Sebevědomě, vzpřímeně, ale se zpocenou prdelí.
“Dobrý večer, dámy, jsem Jakub,” lehce jsem se zadrhnul, “a dnes večer jsem tu jen pro vás.” Následovalo pár vtipnejch frází a byly moje. Všechny tři.
Jakuba jsem ze všech svejch identit používal nejmíň. Nebyl mi sympatickej, protože byl pravej, proto mě taky zarazilo, když jsem ho tak bezmyšlenkovitě vypustil do oběhu. Možná i to předznamenalo rychlej konec jednoho perfektně našlápnutýho života. Měl jsem bejt opatrnej. Ale k tomu se dostanu.
|
|
|
