|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Moje (hladové) vánoce
Autor: Unge (Občasný) - publikováno 21.12.2011 (14:37:33)
|
|  |
Z dětství jsem si na vánoce dlouho uchovával hezké vzpomínky. Velmi dlouho, ještě v první třídě, jsem věřil, že dárky opravdu naděluje Ježíšek. Děcka ve škole se mi smály a já se rozbrečel, když mi paní učitelka, stará zasloužilá členka KSČ, která ve třídě zoufale brečela, když umřel Gottwald, mně trpělivě vysvětlovala, že za domnělého Ježíška zaskakují rodiče. Já tenkrát odešel s pláčem ze školy domů a paní učitelka si zavolala rodiče do školy, aby jim domluvila. Od té doby mi vánoční dárky opravdu dávali rodiče.
Stromeček jsme kupovali a strojili jen v době, kdy byla ještě maminka naživu. Zemřela v roce 1966 a od té doby nebyl už nikdy stromeček a nebývaly ani štědrovečerní večeře se smaženým kaprem. Tatínek se to sice snažil napravit, ale byl naprostý kuchařský antitalent, stejně jako já, a tak jsme chodili na štědrovečerního kapra do některé na štědrý den otevřené hospody, kterých však bylo málo. Navíc jsme tam museli pěšky, protože na štědrý den večer jako každý rok nejezdily tramvaje. Tenkrát ještě samozřejmě nebylo metro, ale na Pankrác tenkrát jezdily 3 tramvajové linky, na štědrý den ovšem v hodinových intervalech.
Když jsem se ve 30 letech konečně seznámil (na inzerát), jezdil jsem "na kapra" za přítelkyní na Moravu a zažíval strasti předvánoční vlakové dopravy. Někdy jsem však jezdil i autem (Trabantem). Bylo to sice dražší, ale auto bylo k dispozici i pro výlety, což mnohdy rozhodovalo.
V roce 1991 mi byl přiznán invalidní důchod. Auto už jsem z důchodu živit nemohl, navíc dosluhovalo, tak jsem ho dal do šrotu a za přítelkyní na Moravu jsem jezdil čím dál, tím méně, až jsem někdy v roce 1996 s těmi cestami úplně přestal. Od té doby jsem trávil vánoce sám a začínal jsem pociťovat, že vánoce mohou být nepříjemně hladové, když si člověk nemůže sám nakoupit ani uvařit. Od toho roku se datuje syndrom hladových vánoc. Obchody sice otevřené jsou, ale já tam nedojdu, protože jsou hodně daleko.
Hned po přiznání invalidního důchodu jsem se začínal zajímat o pečovatelskou službu. Tenkrát k tomu stačilo doporučení obvodního lékaře. Pečovatelky mi chodily nakupovat a vozily obědy, ale jen ve všední den. Časem byla rozvážka obědů s velkou slávou rozšířena i na víkendy, pak však byla v tichosti zase omezena jen na soboty. V neděli se obědy už léta nevozí a při dlouhých svátcích, jako například o vánocích, se obědy vozí jen každý druhý den a nákupy se o víkendech a svátcích neprovádějí vůbec, přestože některé obchody otevřené jsou. U nás v ulici je sice hospoda, kde se vaří, ale o vánocích je tam otevřen jenom výčep. Takže syndrom hladových vánoc opět za 3 dny naplno propukne. Existují sice takzvané trvanlivé potraviny, ale chleba a rohlíky mezi ně rozhodně nepatří. Už mnohokrát jsem v neděli úpěl nad rohlílky koupenými v pátek. A na vánoce jsou svátky tři! Jsemzvědav, co mi pečovatelka nakoupí. Já si ten nákup vlastně ani nemůžu připravit ani promyslet, protože do potravinářských obchodů už léta nechodím a tak vlastně nevím, co všechno se tam prodává.
|
|
|
