Když zdi
padají pomalu k zemi
a stromy rostou
dovnitř
já v kůži města
maso z pachů
stojím
uvnitř
stávám se
a sníh za
předjaří
taje pod
rukama
jako to
co jsem si
myslel
že je
důležité
a s tím
všechen
strach
a všechno co
si o mě řeknou
a všechny věci
uvědomil
jsem si
že vesmír
ani Bůh
toho strachu
toho, co o
kom kdo říká
a těch všech
věci
a můžeš toho
přidat mnohem
mnohem víc
není
příčinou
ale jsme to
my
neboť vesmír
je jen tělo
a Bůh jeho
duše
pohlédni sám
na sebe
jako na
zázrak
to stačí
protože jako
stejně nejméně ze všeho
potřebuješ
rakev
je to stejné
s tím čeho
se kdo bojí
s tím co
o tobě říkají
a co kdo má
a přitom se
nemusíš stydět
za pláč
až na to
přijdeš
jak mi můžeš
rozumět
když
nehovoříš k nebi
jazykem
svítání
a neptáš se
sám sebe
a nejvíc
dítěte
říkám si
třeba je
nejvíc pravdy
v páchnoucím
bezdomovci
ztraceném opilci
nebo mladém
slepci
jenž ještě věří
ve zvuk
když ráno
archandělé troubí
na polnice
a sirény vlaků
ztracených daleko
v polích
protože jsou
tím
co v jakémsi
zrcadle
opravdu
vidíme
a i kdyby měla
být odpověď otázkou
stojí za to
se ptát
protože jen
tak
se
odevzdáváme
aniž bychom
ztratili
a dověděli
se víc
než je nám
souzeno
znát
|