Ta
naše povaha česká
Jednou to začalo. Bylo krásné počasí. Den jako vymalovaný.
Bylo 1. září roku 1998. Už tehdy jsem věděl, že to jednou přijde. Nová škola,
noví lidé, v jejich představách jsem byl bílý nepopsaný list, tak jak oni
v mých.
Jedno jsme měli společné. Damoklův meč nad námi visel a
říkal si „ Maturitní slohová práce“. Nechtěl jsem nechat nic náhodě, a tak jsem
četl a četl. Prolistoval jsem desítky knížek a časopisů, až se mi do rukou
dostal fejeton „ Národ sobě“. Zaujalo mě to, neboť je to slogan široko daleko
známý, visící i v Národním divadle. Přemýšlel jsem nad tím a snažil se
vypátrat, zda je tomu opravdu tak. Je ta naše povaha česká opravdu tak národní?
Při stavbě Národního divadla jsme dokázali, že umíme vzít za
jeden provaz. Po celých Čechách, ale i na Moravě a ve Slezsku probíhaly sbírky.
Lidé dávali peníze, pytle cementu, štěrk a je známo, že skupina
severomoravských kovářů přispěla s kusem železa na vznik „železné opony“.
Bylo jasné, že na takovou budovu, která bude reprezentovat
náš národ, se spotřebuje hodně kamení, a tak Valaši neváhali a do Prahy
přivezli kámen se slovy: „Tož my vám tady vezeme kus kameňa z tého našeho
Radhošťa.“ Byli první, ale ne jediní. Tehdy se národ opravdu spojil a vytvořil
něco sobě, ale dokáže to i dnes když…
Jsme stále tak soudržní?
Stačí se podívat do města a nemusí to být zrovna Praha nebo
Brno. Lidé se míjejí, dělají, jako by byli na světě sami. Občas do sebe vrazí,
a pokud to nejsou vrazi, tak se omluví a jdou dál. Každý má to svoje. To svoje
korýtko. Možná je to způsobeno nekonečným bojem s časem. Člověk už
nedokáže odpočívat, udělat si čas ne své bližní, na sebe samotného.
Jiná situace je na vesnici.
Onehdy, když jsem byl u dědečka a babičky na prázdninách,
jsem měl možnost odhalit klady a zápory vesnického života. Nevím jistě, byla
asi neděle. Krásné slunečné poledne. Sedíme na terase, říkáme si, jak je
krásně, co všechno budeme muset ještě udělat, než přijde zima. Cr,cr, rr…
Zvonek vyrušil naši poklidnou meditaci o práci. A to už se hrne do dveří
soused. „Co potřebujete, susede,“ zní dědův hlas. Následuje blesková odpověď:
„Ale, pokazila sa ně cirkula.“ Bylo mi hned jasné, co bude následovat. Soused
pilu dostal bez sebemenších problémů, a než se nám ji podařilo vytáhnout
z dílny, vypil tři slivovice, snědl pět chlebíčků a jednu buchtu. Děda na
oplátku dostal litr pravé slivovice. O rok později při povodních, které si
nevybírají, jestli zaplaví město či vesnici, jsem se zděsil. Následky byly
katastrofální. Národ se potřeboval spojit. Byly nutné peníze a myslím, že i
stavební materiál by lidé neodmítali.
Národ se spojil! Lidé dávali peníze, telefonovali na různá
čísla, vybírali do kasiček, převáděli peníze z jednoho účtu na druhý a
banky měly žně.
Ale to by nebyli Češi na konci 20. století, aby si
nevydláždili, popřípadě nevytunelovali cestičku k penězům. Však bychom
mohli jít po nejednom případě. Tehdy se ztratilo více než 10 miliónů korun,
které dnes chybí.
A jaká je ta povaha česká?
Řekla bych, že se změnila jen malinko od 19. století. Aspoň
tomu tak je ve sloganu „Národ sobě“, protože přidáme – li jedno písmenko,
vznikne nám krutá realita „ Národ k sobě“.
Nebo ne?
