"Uvnitř státu se rozkládalo několik enkláv, na jejichž hranicích dopisy procházely cenzurou. Černý obchod s drahokamy a zlatem jen kvetl. Slovo "šifra" se vyskytovalo ve všech ze sedmatřiceti registrovaných jazyků. Další dva byly umělé a slovníky, které do nich postupně doplňovaly ekvivalenty slov "lednička," "letadlo" a podobně, vycházely jen v samizdatu."

Je cosi v jádru štěstí, co štěstím rozhodně není. Představíš-li si štěstí jako ovocný plod, je pod oranžovou dužninou, měkkou jako dětská prdelka a voňavou jako mandle, tvrdá černá pecka, z níž bys při troše snahy vydestilovala jed. Dopisy z vězení měly tu výhodu, že i podobná prohlášení v nich měla svou váhu. Každý týden posílal manželce podrobné sebezpyty, spolu s návody na správku bojleru a schématy rozložení jističů na chodbě. Vyvolávalo to v něm příjemný pocit, že dlouhou neviditelnou rukou sahá až za práh svého bytu. Aby doložil svou teorii, napsal, že se na ni dokázal spolehnout až od okamžiku, kdy se mu přiznala k hospitalizaci ve svých sedmnácti letech. Na konci strohé odpovědi, která přišla za pět týdnů, stála věta: "Do mých věcí nikomu nic není." Čas od času do dopisů vkládal nesmyslná, surreálná prohlášení, aby cenzory udržoval v bdělosti. Jednou udělal narážku na jméno hlavního dozorce a následující čtyři psaní se ztratila. Pokaždé, když končil dopis slovy "Miluji Tě", měl hořkosladký pocit, že v něčem je život ve vězení skutečně jednodušší. Schopnost cítit paradox ho chlácholila, považoval ji za důkaz, že ještě uvažuje příčetně.

Bajka o mladíkovi, kterému stařena předpoví, že jeho život určí souboj s dvouhlavým drakem, a který zjistí, že předpověď nebyla mylná, až na smrtelné posteli, kdy mu hlavou probleskne vzpomínka na určité rozcestí, zůstávala "charakteristicky", jak si říkal, nenapsaná. Často se vracel k okamžiku, kdy informátorovi v opilosti předal inkriminovný dopis, a ptal se sám sebe, jestli je možné, aby se život v jediné chvíli rozpadl na dvě protikladné trajektorie beze zbytku určené volbou A, respektive B. Byly dny, kdy vedle sebe přítomnost druhého já doslova fyzicky cítil. Se svou chabou znalostí filosofie konstruoval dokola série sylogismů, které střídavě potvrzovaly a vyvracely, že by se člověk byl schopen poučit z rozhovoru s verzí sebe sama z jiného možného světa. Nakonec došel k názoru, že dilema Théseovy lodi, tak jako všechna ostatní, nelze vyřešit, jen anulovat.  

V době, kdy protesty vrcholily a i ti nejopatrnější ze známých se nechávali strhnout vlnou nadšení, sebrala dcerku a odjela s ní na letní dům. V krabici od čaje, kam po půl roku společného života dávali peníze, cennosti a doklady, pro jistotu nechala vzkaz, že odjíždí ze strachu o malou. Pravý důvod to nebyl, ale když ráno s kocovinou rezolutně napínala plátno, byla rozhodnutá nezřetelný oblak svých pohnutek ignorovat. Zmrzačené postavy na dvou plochách oddělených svislou čárou vystupovaly z propletených vzorů listí, plechu a drátů a opět se do nich propadaly. Dcerka spala, brečela a nechávala se krmit, zprávy v rádiu zněly čím dál sebestředněji. Rodinný přítel dorazil ve starém autě a prohlásil, že první vlna zatýkání pročesala mnoho známých a její pomoc by byla velmi vítaná. Svinuté plátno hodila na zadní sedadlo a v přítelově domě za ním na půdě práskla dveřmi. "Prý je nejlepší, který zatím udělala, ale už ho nechce ani vidět. Prostě S., horkokrevná jako vždycky," napsal přítel v dopise, který incident popisoval. Další dopis přišel za čtyři týdny, psalo se v něm, že  "S. je mimo". Provizorní pátrání odhalilo, že muž, se kterým emigrovala, byl pravděpodobně náhodnou známostí, nemohli se znát déle než pět dní. Dopisy, které nabyly na objemu, začaly docházet na přítelovu adresu. Přátelství mezi oběma muži, nesené linií spekulací a nezkalené dotykem reality, se prohlubovalo. Lístek bez razítka a známky, vložený do jednoho z dopisů zněl: "Mám se dobře. Hájit se nebudu. Malé se u moře líbí."

Svazečky papíru ukradla na konci jedněch prázdnin z půdy babiččina domu se strachem, ale v zásadě odhodlaně. Po celé dospívání je četla znova a znova, překvapená, že je nikdo nepostrádá. Trpěla pocity, že skutečné může být buď vše okolo, nebo ona, nikdy ale ne obojí naráz. Jindy mívala pocit, že je za vše zodpovědná, i když přesně neví jak. V jednom z dopisů stálo: "Pokoušel jsem se jí vysvětlit, že hledat pravdu je jako chtít vydobýt z diamantu jiskru tak, že postupně odsekáš všechny fasety." Poté, co si přečetla útlou knížku o psychoanalýze, nabyla dojmu, že její historky o rodičích nejsou o moc víc než průběžné pracovní hypotézy o její vlastní osobnosti. Mohla by je upravovat tak dlouho, dokud by nedosáhla nejvýhodnějšího rozložení vin. Její přítel po studiu psychologie pracoval jako náborový manažer ve firmě, která se ukázala být sektou, a když se dostala do konkurzu, přestoupil ke státnímu podniku. Nějakou dobu si pohrávala s myšlenkou vrhnout se na studium psychologie a porovnat všechny myšlenkové směry s hlavními typy neuróz, ale samotné jí nebylo jasné, komu se tou představou mstí. Na dovolených u moře sedávala na skále, kde místní vztyčili kříže a kam přinášeli umělohmotné květiny, a představovala si lidi, kteří kdysi útes možná považovali za konec světa. V dlouhé a nepřerušené linii vystupovali z hlíny a napřimovali se, dokud nedošli k okraji a jejich těla se plavným skokem neztratila ve vodě. 

"Uvnitř státu se rozkládalo několik enkláv, na jejichž hranicích dopisy procházely cenzurou. Černý obchod s drahokamy a zlatem jen kvetl. Slovo "šifra" se vyskytovalo ve všech ze sedmatřiceti registrovaných jazyků. Další dva byly umělé a slovníky, které do nich postupně doplňovaly ekvivalenty slov "lednička," "letadlo" a podobně, vycházely jen v samizdatu." S tím, jak se historici sousední země pomalu vypořádávali s režimem, začínali je zajímat i méně významní disidenti. Jeden z nich vypátral i ji a vyžádal si dopisy, které měla od dětství schované. V archivech hlavního města jí předvedl další sešítek s poznámkami, byl plný kusých útržků a seznamů, nad kterými zůstával rozum stát: "Vrstvy - svlečky - asymptoty - sféra - ostinato - ulice - ticho." Kvůli názvu knihy se nakladatel s editorem pohádali, "Nemůžeš to přece celý shrnout do pár slov!" smál se nakladatel a kniha se nakonec kompromisně jmenovala "Kruh a analogie". "Takže vlastně na nic nepřišel," pomyslela si, když na slavnostním křtu sebrala knihu z bílého ubrusu vedle sklenic se šampaňským, aby si ji schovala do kabelky.