|
Tato báseň se zabývá jazykem na velmi prosté úrovni.
Podívejte, jak k vám promlouvá. Díváte se z okna
nebo předstíráte, že si lámete hlavu. Buď jí porozumíte nebo ne.
Jde kolem vás, vy kolem ní. Míjíte se navzájem.
Báseň je smutná, protože chce být vaše, a nemůže.
Co je prostá úroveň? To jsou tyto a další věci,
které přinášejí do hry svůj řád. Hra?
Nuže, ve skutečnosti ano, ale mám za to, že hra je
hlubší vnějšková záležitost, má podobu vysněné role,
jako rozprostřená spanilost těchto dlouhých červencových dnů,
bez důkazu. S otevřeným koncem. A než to zjistíš, tak
se ztratí v oparu a brebentění autorovy klávesnice.
Vše je přehráno ještě jednou. Myslím, že existuješ jen,
abys mě poškádlil, abych vše procítila, na tvé úrovni, a pak zmizíš
nebo se přepneš do svého dalšího paralelního vesmíru. A ona báseň
mě zvolna dovádí k tobě. Tou básní jsi ty.
***
Paradoxes and Oxymorons
by John Ashbery
This poem is concerned with language on a very plain level.
Look at it talking to you. You look out a window
Or pretend to fidget. You have it but you don’t have it.
You miss it, it misses you. You miss each other.
The poem is sad because it wants to be yours, and cannot.
What’s a plain level? It is that and other things,
Bringing a system of them into play. Play?
Well, actually, yes, but I consider play to be
A deeper outside thing, a dreamed role-pattern,
As in the division of grace these long July days
Without proof. Open-ended. And before you know
It gets lost in the steam and chatter of typewriters.
It has been played once more. I think you exist only
To tease me into doing it, on your level, and then you aren’t there
Or have adopted a different attitude. And the poem.
Has set me softly down beside you. The poem is you.
|
