hadi, bytostné já
letokruhy vyhřezly z nebe – někdo se zastavil, vzhlédl a jeho oči zůstaly zavěšené vzhůru, jiní šli dál ještě teď tu chvíli cítím v každém kousku dřeva, země byla obloha a obloha země
ty a já, dva kdo viděli a dokud nezapadly tvé oči dokud se obzor nescvrkl a nepropálil hluboko do země i vzhůru jako by v nich bylo totéž
léto
I.
mezi prsty převracíš léto, skládáš horký vzduch a já hnětu tíhu čekám, že jednou povolí vyplaví tmu z mých žeber a vstanu
II.
na pár dní pryč; chata, lesy, chlast na chvíli jako bychom byly stejné, můj smích snad dokonce dorostl tvůj také bych chtěla jako ty žít aspoň celé léto
křik
ne, už se necítím jako oběť, které někdo osm let drží hlavu pod vodou a ona nemůže vidět oblohu ten někdo je ve mně, rozeřve se v mé hlavě, kdykoli cítím klid hází mi pod nohy vinu /neřekne kde ji posbíral/
nevím jak ho spoutat
upřímná
největší noční můry jsou ty s tebou; jedeme tramvají a sedím ti na klíně a když se na tebe podívám, tvá tvář se začne měnit jsi jediné, po čem toužím /a nesmím/; jen chci abys byl doma, s manželkou, dítětem, se vším, čemu neumíš být věrný
|